Skála temnot

9. října 2011 v 13:00 | Monika.K |  Všechny mé příběhy

Skála temnot



Někdo věří, že ve stínech se skrývá zlo, někdo zase, že je to naprostý blábol. Bohužel někdy, ačkoliv se tomu nedá věřit, se dějí i neočekávané věci. Budeme hovořit o místě, jež je něčím už dlouho poznamenáno a kde vládlo zlo. Nikdy nemůžeme přesně říct, zda jsme to skutečně viděli a nebo si hrála jen naše fantazie. Příběh, který v sobě má něco hrozného, se teprve odehraje. Nejprve ale zavítáme do minulosti.
Před tři sta lety kolem lesů a skal vládl jeden zlý král. Na nejvyšším bodě jedné skály si nechal postavit hrad. Věřil, že se svou mocí ovládne celou Zemi. Měl své vojsko, které mu doslova sbíralo smetí pod nohami. Většina z nich byli otroci. Nezbývalo jim nic jiného, než udělat vše, co přikáže. Každý tvrdil, že je tak špatný až po smrti jeho ženy. Jeho žena zemřela v lese a on si stále myslel, že ji někdo promyšleně zabil. Král si však nemyslel správně.
Jeho žena měla nemocné srdce, a jak se v lese unavila tím, že chodila pěšky několik kilometrů, aby se dostavila ke své tajné kořenářce, která ji měla vyléčit, tak to bohužel už neunesla a podlehla.
Říkat něco králi, se nevyplácelo. Někdo se opovážil něco o jeho ženě říci, už je dával popravit, že si dovolují tvrdit něco jiného než on. Svou zlostí nechal vypálit vesnice kolem. Nezajímalo ho, že jsou tam děti a ženy. Byl nazýván bezmilostným vrahem a všichni muži, kteří díky němu přišli o své ženy a děti, ho šli sesadit z trůnu. Nejprve ho dali do mučírny, aby věděl, jaké to je, když mu někdo ubližuje a sám se na nic nezmůže. Lidé ho nechtěli zabít, protože nechtěli být tak zlý, jako je on. Jenže hned druhou noc král uprchl z věznice. Jeho vojáci, kteří už proň nechtěli zabíjet, řekli, že tak rozzuřeného ho ještě neviděli. Večer řekl vojsku, ať postaví hranici a na místě ho upálí. Vojsko odmítalo, ale král na tom trval. Stoupl si na hranici a sám se i zapálil. Ti, kteří to viděli, měli z toho trauma na celý život. A víte proč? Král když se nechal pohlcovat ohněm, nekřičel. Velmi hlasitě se smál, protože věděl, že je to proň vysvobození. Silným hlasem zakřičel, že není všem dnům konec. Že po smrti se vrátí jen jako duch a všechny zničí. Na závěr jen dodal: ,, Smrt je teprve začátek!´´ Všichni dostali strašný strach z králových slov a rozeběhli se po lese do svých domovů, sbalili si všechny věci a utíkali odtud, pokud možno co nejdál. K hranici u hradu se nikdo už nikdy nevrátil. Věřili, že tam pobývá jeho duše a panuje tam každý večer zlo. Místo bylo pro všechny prokleto.
Píše se rok 2009. Od události uplynulo přesně 300 let.
Ve vesnici vzdálené od lesů přesně 3 kilometry, bydlela dívka. Jmenovala se Tereza. Zajímala se o literaturu s pověstmi. Nedávno přečetla pověst dokonce o jejím blízkém kraji. Dočetla se tam spousty informací a také záhad. Na fotografii byl vyfocen základ jednoho hradu. Událost k němu ji velmi táhla k tomu, se tam podívat.
Jelikož měla bratra, který zbožňoval procházky po lesích, zeptala se ho, jestli by se na to místo nešel podívat s ní. ,,Klidně půjdu´´ odpověděl s úsměvem. Tereza byla z bratrova rozhodnutí nadšena. Věděla, že tak hodného bratra si musí velmi vážit. Popravdě, komu by se taky v dnešní době chtělo chodit po kopcích, když je většina lidí tak zaneprázdněných a líných.
Oba se domluvili na zítřejší den. Počasí bylo vyhovující. Svítilo slunce a bylo, dá se říci bezvětří. Tereza s bratrem si brzy ráno udělali svačinu, vzali si batohy a vydali se na tu namáhavou cestu. Stromy pokrývaly kopce, proto by nikdo netvrdil, že se jedná o velký sráz. Jen jeden z kopců byl ten největší. Jeho podkladem byla skála. Po hodině byli na místě. Před sebou viděli malé schodky s betonovou zemí a tlustými sloupy. Vedle tohoto základu bylo něco jako tábořiště. Šlo vidět, že tam už někdo byl a rozdělal si tam oheň. Bylo to velmi opuštěné místo.
Tereza, jak bylo jejím zvykem si místo vyfotila a bratr Petr mezitím rozdělal oheň. Měli s sebou špekáčky, hořčici a kus chleba. Jako pití jim posloužila obyčejná voda ze studánky.
Kdyby tak Tereza věděla, že si opéká špekáček na místě, kde dávno stála hranice. Popel z krále tam jistě někde odvanut byl.
Začalo se stmívat. Ohýnek hřál a bylo krásné bezvětří. Petr si četl knihu a Tereza byla až po krk ve spacáku a dívala se na nebe. Blížila se jedenáctá hodina a Petr s Terezou spali jako zabití. Petrovi se zdál zajímavý sen. Byl to sen o plavbě na moři a Petr byl kapitánem. Sen mu přišel tak živý, jako by se to právě dělo. Jemný vítr se točil kolem něj a vlny jako prach dosahovaly k jeho nohám. V tu chvíli ucítil silný závan větru. Šokem sebou cukl a otevřel oči. Podíval se do ohně a ten stále hřál. Jen kolem vál vítr jako před bouřkou. Rychle probudil Terezu a řekl: ,, Pojďme k těm sloupům, tam bude v bouřce bezpečněji.´´
Tereza se zvedla, vzala si spacák a batoh, lehla si na ten beton a pokoušela se znovu usnout.
Petr byl stále nesvůj. Otáčel se a pořád něco sledoval. Asi o hodinu později Terezu vzbudil. Terka si sedla, podívala se na vyděšeného Petra a poté před sebe. U ohniště viděla bílý obrys, který se plíží jako samotná smrt k nim.
,, Že by existovali duchové? ´´ pomyslela si. Petr v klidu zašeptal, ať se Tereza ani nehne.
Napětí stoupalo. Už zbývalo pouze pár kroků od toho stínu. Tereza přimhouřila oči, prohlédla si tu postavu detailněji a vykřikla: ,, Petře, Petře! To je král! Je to duch krále! ´´
Petr se vyděšeně podíval a ano. Byl to král. Postavě vlál bílý vlas, na nich křivě padajíc koruna a ten plášť až po zem. Tvář měl znetvořenou a naštvaný výraz v očích.
Tereza přemýšlela, jak uniknout. Petr nevěděl, co je král zač, ale Tereza moc dobře věděla, co se tu dávno dělo. Věděla, že to byl zlý člověk a právě ta pověst ji k tomuto místu táhla.
Čas, jakoby se snad nadobro zastavil. Tereza šáhla po batohu a začala s ním máchat. V ten moment se jí něco zadralo až do masa ruky a táhlo ji to přímo k ohni. Duše krále ji chtěla zaživa upálit. Petr utíkal, co mu nohy stačily, ale co Tereza křičela v ohni tak duše sáhla i po něm. Už si mysleli, že jejich těla hoří a kůže jim černá, jenže v tu chvíli se stal snad zázrak. Duše se něčeho lekla, zasyčela a odletěla do lesa. Petr se rychle zvedl, odtáhl Terezu od ohně a vyčerpaností lehl na záda a nemohl ani dýchat. Dá se říci, že zbytek noci bezmocně leželi v trávě. Vše se odehrálo tak rychle, že by tomu nikdo nevěřil.
Nastalo ráno. Petr se vzbudil a strašně se lekl. Terezino tělo bylo šíleně popáleno. Ruce a nohy byly černé a kůže na tváři se jí odlupovala. On na tom byl celkem dobře. Rychle vzal Terezu na záda a běžel s ní rychle do vesnice, odkud vycházeli. Za 2 hodiny byli doma.

Když už bylo vše nejhorší za nimi a Tereza ležela v nemocnici, dozvěděl se Petr, že Tereza přijde o obě nohy a že je ještě zázrak, že žije. Nohy byly natolik spáleny, že pomoci jim bohužel nebylo. Petr si nedokázal představit, že svou sestru už nikdy nespatří chodit. Tento výlet je poznamenal do smrti.

Uplynul měsíc a Tereza se chtěla na to místo vrátit. Petr ji na to řekl jen jedno: ,, Zbláznila ses?! Po tom všem?!´´ Tereza jen naštvaně dodala: ,, Přes den se nám nic nestane, musíme varovat ostatní, ať to místo nepodceňují.´´ ,, Ale kdo nám bude věřit ty huso pitomá! Cožpak ti nestačí, co ti ta obluda udělala!?´´
Ať se Petr snažil jak jen mohl, musel ji tam dovézt.
Petr ji tam táhnul na vozíku a po kilometru se zastavil. Viděl totiž tři kluky s batohami, jak se tam chystali vylézt. Tereza zakřičela: ,, Dost! Chceme tam vylepit ceduli, že tam se nesmí!´´ Hoši se začali smát a šli dál. Petr s Terezou schválně přenocovali pod kopcem a sledovali, co se nahoře děje. Po půlnoci uslyšeli z dáli křik a viděli jen plameny, které sahaly do výše.
Petr řekl Terezy jen: ,, Promiň!´´ a rychle utíkal nahoru.
Tereza v tu chvíli dostala velký strach o Petra.
Petr utíkal lesem, až byl konečně nahoře. Cestou stihnul nabrat vodu ze studánky a rychle uhasil oheň. Raněné kluky vzal za ruce a rychle je táhl dolů.
Naštěstí se nikomu nic nestalo. Dole pod skalou všichni diskutovali, o té hrůze, kterou viděli.
Kluci stále nevěděli, oč jde a nevěřili ve zlo a nějaké nadpřirozené bytosti. Tereza jim vysvětlila tu pověst a také jim řekla, ať začnou věřit duchařským historkám, protože on sám život je záhadný, nikdy nevíš, co se může stát.
Nejvíce asi všechny dostalo to, jak po jedné hloupé noci tam Tereza dopadla.
Dalšího dne se všichni sešli pod skalou a dali tam velké a výstražné cedule: ,, Vstup přísně zakázán!´´
Přes den si občas někdo zašel na procházku, ale jakmile se dostal k téhle varovné ceduli, vracel se zpět. Sice nikdo jiný netušil, proč tam ta cedule je, ale strach byl silnější než oni, proto dále nešli. Kdoví, třeba je nebezpečné chodit tam po skalách a podobně.
Pokud víte o místech, o kterých se vypráví pověsti, klidně tam jděte, ale raději přes den, nikdy nevíte, čím je to místo prokleté a když ničemu nevěříte, věřte, že i naše samotná představivost nás dokáže jen tím, že víme co se tam někdy stalo..pěkně vyděsit.

V naší fantazii totiž neznáme meze.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.