Nepříjemný večer

6. října 2011 v 16:37 | Monika.k |  Všechny mé příběhy

Nepříjemný večer



Nikdy mě nebavilo číst knihy. Do knihkupectví jsem si párkrát zašla, listovala pár knih a žádná mi nepřipadala ta pravá pro mě. Paní prodavačka když mne pokaždé uviděla, snažila se mi ukázat nějaké nové, které teprve vyšly, ale stále marné. Jednou večer, když jsme s kamarádkou odcházeli z čajovny, jsme si zašli do knihkupectví. Kamarádka si chtěla koupit další díl jejího oblíbeného románu. Já si zašla dozadu a uviděla jsem jednu černou knihu, ve zvláštním obalu. Byla tak originální a zajímavá. Psaly se v ní různé příběhy. Byla chytlavá a stručná. Stručnost, tu jsem milovala ze všeho nejvíce. Nevidět v ničem žádnou složitost….
Knihu jsem si tedy koupila a šla spát ke kamarádčině babičce. Byla u ní na víkend.
Na večeři jsme si udělaly tousty a šli jsme si do pokoje číst. Spávali jsme vždy v druhé části domu. Byl to výminek. Stará ložnice od babiččiny matky. Byly tam dokonce i peřiny z pravého peří, jenže kamarádka byla alergik, tak musela mít ty umělého peří. Dalo by se říci, že jsme usínali. Bylo jedenáct večer. Nám nebylo ani 13, proto jsme nesměli dlouho svítit, jinak se kamarádky babička čertila a hnala nás ke spánku.
Za několik minut jsem uslyšela zvuk kliky. Její babička šla nejspíše na půlnoční mši. Kamarádku to taky vzbudilo, tak si šla stoupnout ke klice dveří vedoucí od ložnice do chodby.
Nikdy předtím jsem v kostele večer nebyla, proto jsem se zeptala, jestli bychom tam tajně nezašli. Přeci jenom jsem byla zvědavé dítě.
Kamarádka, jelikož byla ještě zvědavější než já, se oblekla a povzbudivě řekla: ,, Tak pojď, něco ti tam ukážu!´´
Noc byla velmi chladná, proto jsme doslova utíkali. Až jsme byli v kostele, tak kamarádka mě vzala ke schodům, jež vedly k varhanám.
Stoupali jsme nahoru, až jsme byli na místě. Bylo to tam tak temné a zároveň ohromné. Přišli jsme k jednomu sloupu, kde byl velký zámek. Mít jen klíč a zjistit, co se uvnitř skrývá. Na mši jsme se dívali seshora a poslouchali, jak krásně sbor zpívá. Uplynulo zhruba osm minut a ke sloupu přišel kostelník. Malinkatým klíčkem odemkl zámek a otvíral malá dvířka. Uvnitř bylo hodně barevných sklíček, na kterých byly nakresleny vrány. Vůbec jsem netušila, co to mělo být za cennost, proto jsem se otočila zpět zády.
Venku začínala bouřka. Bylo podivuhodné, jak rychle se spustil ten silný déšť. Mše pokračovala, jenže tu v tom zhasla všechna světla. Blesk udeřil a vyhodil pojistky. Docela jsme se tam nahoře s kamarádkou báli, ale za pár vteřin se všude rozsvítily svíčky. Ještě že existují sirky. To, co třeba vadilo kamarádce, bylo, že nahoře je tma a dole světlo. Chtěla totiž zpět domů, jenže se bála po těch točících se schodech, které vedly až do věže po tmě.
Uklidnila jsem ji, že tmy se bát nemusí a že to zvládneme. Šla jsem první a držela ji za ruku.
Sešli jsme schody a otvíraly hlavní vrata. Před kostelem jsme se zděsili toho počasí. Byl silný vítr, silný déšť a velké blesky. Ano právě z toho jsem měla strach zase já.
Požádala jsem kamarádku, ať počkáme na konec mše a na její babičku. Obě jsme věděli, že dostaneme strašně nadáno, ale stále to bylo lepší, než jít v takovém počasí sami domů.
Mše už skončila a my jsme čekali venku. Všichni už vyšli, jen její babička ne. V tu chvíli mi došlo, že už musela jít domů, jakmile uslyšela to hřmění. Rychle jsme se rozběhli a snažili se překonat náš strach z blesků.
Utíkali jsme ze všech sil, až jsme byli zpět doma. Sundali jsme si mokré oblečení a navlekli se do pyžama. Chtělo se mi ještě na záchod, který vedl mizerně až přes dvůr. Kamarádka se tak bála jít, že mi řekla, ať počkám do rána.
No nic, šla jsem sama. Abych nemusela přes celý dvůr, šla jsem starou kuchyní a chodbičkou. Samozřejmě jsem šla po tmě. Jak jsem procházela kuchyní, právě začala odbíjet jedna hodina. Strašně jsem se lekla, proto jsem spadla na zem. Jednoznačně to pro mě bylo to nejstrašidelnější místo. Už scházelo jen projít chodbou, ale v tom jsem uviděla lidský stín.
Rychle jsem se zamkla ve špajzce. Klíčovou dírkou jsem se dívala dopředu a chtěla zakřičet na kámošku, ať rychle zavolá babičku. Ale možné to nebylo. Přes tu dírku jsem totiž ucítila stín a najednou oko, které se dívá na dveře od špajzky. Nemohla jsem ani dýchat. Že by to byl skutečný duch její prababičky?
Vždycky jsem se tam necítila dobře, ale na mrtvé duše jsem nevěřila. Po tomhle už asi ano. Stín nedělal žádný zvuk, jen jakoby plul po místnostech a díval se do všech koutů. Jako by si to tam snad strážil. Tento duch měl na sobě vlňák. Musela to být jedině majitelka domu, nic jiného mě nenapadalo.
Možná i proto byly vždy tyhle místnosti zamknuty. Třeba nejsem jediná, kdo má před sebou takovou vidinu a nebo je to fakt?
Ani jsem nechtěla vědět, co by se dělo, kdybych ze špajzky vyšla, proto jsem zde zůstala celou noc. Ráno jsem se odemkla a rychle utíkala do ložnice. Kamarádka ještě spala, proto jsem se přikryla a v klidu usnula. Za nějaké tři hodiny mě kamarádka vzbudila. Omlouvala se mi za večer, ale prý se bála a brzy usnula. U snídaně jsem se její babičky zeptala, zda viděla někdy ducha její matky. Odpověď mě překvapila. Řekla, že ano. Když dodala, že kdo ví, třeba je to jen naše bujná fantazie, nebo si tak zahrávají stíny s naším zrakem, ale třeba duše zůstala v domě. Tam, kde jí bylo vždy nejlíp.
Raději jsem od té chvíle chodila jinou stranou a při světle, ale zajímalo by mě, zda tam ten duch stále bloudí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.