Říjen 2011

Skála temnot

9. října 2011 v 13:00 | Monika.K |  Všechny mé příběhy

Skála temnot



Někdo věří, že ve stínech se skrývá zlo, někdo zase, že je to naprostý blábol. Bohužel někdy, ačkoliv se tomu nedá věřit, se dějí i neočekávané věci. Budeme hovořit o místě, jež je něčím už dlouho poznamenáno a kde vládlo zlo. Nikdy nemůžeme přesně říct, zda jsme to skutečně viděli a nebo si hrála jen naše fantazie. Příběh, který v sobě má něco hrozného, se teprve odehraje. Nejprve ale zavítáme do minulosti.
Před tři sta lety kolem lesů a skal vládl jeden zlý král. Na nejvyšším bodě jedné skály si nechal postavit hrad. Věřil, že se svou mocí ovládne celou Zemi. Měl své vojsko, které mu doslova sbíralo smetí pod nohami. Většina z nich byli otroci. Nezbývalo jim nic jiného, než udělat vše, co přikáže. Každý tvrdil, že je tak špatný až po smrti jeho ženy. Jeho žena zemřela v lese a on si stále myslel, že ji někdo promyšleně zabil. Král si však nemyslel správně.
Jeho žena měla nemocné srdce, a jak se v lese unavila tím, že chodila pěšky několik kilometrů, aby se dostavila ke své tajné kořenářce, která ji měla vyléčit, tak to bohužel už neunesla a podlehla.
Říkat něco králi, se nevyplácelo. Někdo se opovážil něco o jeho ženě říci, už je dával popravit, že si dovolují tvrdit něco jiného než on. Svou zlostí nechal vypálit vesnice kolem. Nezajímalo ho, že jsou tam děti a ženy. Byl nazýván bezmilostným vrahem a všichni muži, kteří díky němu přišli o své ženy a děti, ho šli sesadit z trůnu. Nejprve ho dali do mučírny, aby věděl, jaké to je, když mu někdo ubližuje a sám se na nic nezmůže. Lidé ho nechtěli zabít, protože nechtěli být tak zlý, jako je on. Jenže hned druhou noc král uprchl z věznice. Jeho vojáci, kteří už proň nechtěli zabíjet, řekli, že tak rozzuřeného ho ještě neviděli. Večer řekl vojsku, ať postaví hranici a na místě ho upálí. Vojsko odmítalo, ale král na tom trval. Stoupl si na hranici a sám se i zapálil. Ti, kteří to viděli, měli z toho trauma na celý život. A víte proč? Král když se nechal pohlcovat ohněm, nekřičel. Velmi hlasitě se smál, protože věděl, že je to proň vysvobození. Silným hlasem zakřičel, že není všem dnům konec. Že po smrti se vrátí jen jako duch a všechny zničí. Na závěr jen dodal: ,, Smrt je teprve začátek!´´ Všichni dostali strašný strach z králových slov a rozeběhli se po lese do svých domovů, sbalili si všechny věci a utíkali odtud, pokud možno co nejdál. K hranici u hradu se nikdo už nikdy nevrátil. Věřili, že tam pobývá jeho duše a panuje tam každý večer zlo. Místo bylo pro všechny prokleto.
Píše se rok 2009. Od události uplynulo přesně 300 let.
Ve vesnici vzdálené od lesů přesně 3 kilometry, bydlela dívka. Jmenovala se Tereza. Zajímala se o literaturu s pověstmi. Nedávno přečetla pověst dokonce o jejím blízkém kraji. Dočetla se tam spousty informací a také záhad. Na fotografii byl vyfocen základ jednoho hradu. Událost k němu ji velmi táhla k tomu, se tam podívat.
Jelikož měla bratra, který zbožňoval procházky po lesích, zeptala se ho, jestli by se na to místo nešel podívat s ní. ,,Klidně půjdu´´ odpověděl s úsměvem. Tereza byla z bratrova rozhodnutí nadšena. Věděla, že tak hodného bratra si musí velmi vážit. Popravdě, komu by se taky v dnešní době chtělo chodit po kopcích, když je většina lidí tak zaneprázdněných a líných.
Oba se domluvili na zítřejší den. Počasí bylo vyhovující. Svítilo slunce a bylo, dá se říci bezvětří. Tereza s bratrem si brzy ráno udělali svačinu, vzali si batohy a vydali se na tu namáhavou cestu. Stromy pokrývaly kopce, proto by nikdo netvrdil, že se jedná o velký sráz. Jen jeden z kopců byl ten největší. Jeho podkladem byla skála. Po hodině byli na místě. Před sebou viděli malé schodky s betonovou zemí a tlustými sloupy. Vedle tohoto základu bylo něco jako tábořiště. Šlo vidět, že tam už někdo byl a rozdělal si tam oheň. Bylo to velmi opuštěné místo.
Tereza, jak bylo jejím zvykem si místo vyfotila a bratr Petr mezitím rozdělal oheň. Měli s sebou špekáčky, hořčici a kus chleba. Jako pití jim posloužila obyčejná voda ze studánky.
Kdyby tak Tereza věděla, že si opéká špekáček na místě, kde dávno stála hranice. Popel z krále tam jistě někde odvanut byl.
Začalo se stmívat. Ohýnek hřál a bylo krásné bezvětří. Petr si četl knihu a Tereza byla až po krk ve spacáku a dívala se na nebe. Blížila se jedenáctá hodina a Petr s Terezou spali jako zabití. Petrovi se zdál zajímavý sen. Byl to sen o plavbě na moři a Petr byl kapitánem. Sen mu přišel tak živý, jako by se to právě dělo. Jemný vítr se točil kolem něj a vlny jako prach dosahovaly k jeho nohám. V tu chvíli ucítil silný závan větru. Šokem sebou cukl a otevřel oči. Podíval se do ohně a ten stále hřál. Jen kolem vál vítr jako před bouřkou. Rychle probudil Terezu a řekl: ,, Pojďme k těm sloupům, tam bude v bouřce bezpečněji.´´
Tereza se zvedla, vzala si spacák a batoh, lehla si na ten beton a pokoušela se znovu usnout.
Petr byl stále nesvůj. Otáčel se a pořád něco sledoval. Asi o hodinu později Terezu vzbudil. Terka si sedla, podívala se na vyděšeného Petra a poté před sebe. U ohniště viděla bílý obrys, který se plíží jako samotná smrt k nim.
,, Že by existovali duchové? ´´ pomyslela si. Petr v klidu zašeptal, ať se Tereza ani nehne.
Napětí stoupalo. Už zbývalo pouze pár kroků od toho stínu. Tereza přimhouřila oči, prohlédla si tu postavu detailněji a vykřikla: ,, Petře, Petře! To je král! Je to duch krále! ´´
Petr se vyděšeně podíval a ano. Byl to král. Postavě vlál bílý vlas, na nich křivě padajíc koruna a ten plášť až po zem. Tvář měl znetvořenou a naštvaný výraz v očích.
Tereza přemýšlela, jak uniknout. Petr nevěděl, co je král zač, ale Tereza moc dobře věděla, co se tu dávno dělo. Věděla, že to byl zlý člověk a právě ta pověst ji k tomuto místu táhla.
Čas, jakoby se snad nadobro zastavil. Tereza šáhla po batohu a začala s ním máchat. V ten moment se jí něco zadralo až do masa ruky a táhlo ji to přímo k ohni. Duše krále ji chtěla zaživa upálit. Petr utíkal, co mu nohy stačily, ale co Tereza křičela v ohni tak duše sáhla i po něm. Už si mysleli, že jejich těla hoří a kůže jim černá, jenže v tu chvíli se stal snad zázrak. Duše se něčeho lekla, zasyčela a odletěla do lesa. Petr se rychle zvedl, odtáhl Terezu od ohně a vyčerpaností lehl na záda a nemohl ani dýchat. Dá se říci, že zbytek noci bezmocně leželi v trávě. Vše se odehrálo tak rychle, že by tomu nikdo nevěřil.
Nastalo ráno. Petr se vzbudil a strašně se lekl. Terezino tělo bylo šíleně popáleno. Ruce a nohy byly černé a kůže na tváři se jí odlupovala. On na tom byl celkem dobře. Rychle vzal Terezu na záda a běžel s ní rychle do vesnice, odkud vycházeli. Za 2 hodiny byli doma.

Když už bylo vše nejhorší za nimi a Tereza ležela v nemocnici, dozvěděl se Petr, že Tereza přijde o obě nohy a že je ještě zázrak, že žije. Nohy byly natolik spáleny, že pomoci jim bohužel nebylo. Petr si nedokázal představit, že svou sestru už nikdy nespatří chodit. Tento výlet je poznamenal do smrti.

Uplynul měsíc a Tereza se chtěla na to místo vrátit. Petr ji na to řekl jen jedno: ,, Zbláznila ses?! Po tom všem?!´´ Tereza jen naštvaně dodala: ,, Přes den se nám nic nestane, musíme varovat ostatní, ať to místo nepodceňují.´´ ,, Ale kdo nám bude věřit ty huso pitomá! Cožpak ti nestačí, co ti ta obluda udělala!?´´
Ať se Petr snažil jak jen mohl, musel ji tam dovézt.
Petr ji tam táhnul na vozíku a po kilometru se zastavil. Viděl totiž tři kluky s batohami, jak se tam chystali vylézt. Tereza zakřičela: ,, Dost! Chceme tam vylepit ceduli, že tam se nesmí!´´ Hoši se začali smát a šli dál. Petr s Terezou schválně přenocovali pod kopcem a sledovali, co se nahoře děje. Po půlnoci uslyšeli z dáli křik a viděli jen plameny, které sahaly do výše.
Petr řekl Terezy jen: ,, Promiň!´´ a rychle utíkal nahoru.
Tereza v tu chvíli dostala velký strach o Petra.
Petr utíkal lesem, až byl konečně nahoře. Cestou stihnul nabrat vodu ze studánky a rychle uhasil oheň. Raněné kluky vzal za ruce a rychle je táhl dolů.
Naštěstí se nikomu nic nestalo. Dole pod skalou všichni diskutovali, o té hrůze, kterou viděli.
Kluci stále nevěděli, oč jde a nevěřili ve zlo a nějaké nadpřirozené bytosti. Tereza jim vysvětlila tu pověst a také jim řekla, ať začnou věřit duchařským historkám, protože on sám život je záhadný, nikdy nevíš, co se může stát.
Nejvíce asi všechny dostalo to, jak po jedné hloupé noci tam Tereza dopadla.
Dalšího dne se všichni sešli pod skalou a dali tam velké a výstražné cedule: ,, Vstup přísně zakázán!´´
Přes den si občas někdo zašel na procházku, ale jakmile se dostal k téhle varovné ceduli, vracel se zpět. Sice nikdo jiný netušil, proč tam ta cedule je, ale strach byl silnější než oni, proto dále nešli. Kdoví, třeba je nebezpečné chodit tam po skalách a podobně.
Pokud víte o místech, o kterých se vypráví pověsti, klidně tam jděte, ale raději přes den, nikdy nevíte, čím je to místo prokleté a když ničemu nevěříte, věřte, že i naše samotná představivost nás dokáže jen tím, že víme co se tam někdy stalo..pěkně vyděsit.

V naší fantazii totiž neznáme meze.

Nepříjemný večer

6. října 2011 v 16:37 | Monika.k |  Všechny mé příběhy

Nepříjemný večer



Nikdy mě nebavilo číst knihy. Do knihkupectví jsem si párkrát zašla, listovala pár knih a žádná mi nepřipadala ta pravá pro mě. Paní prodavačka když mne pokaždé uviděla, snažila se mi ukázat nějaké nové, které teprve vyšly, ale stále marné. Jednou večer, když jsme s kamarádkou odcházeli z čajovny, jsme si zašli do knihkupectví. Kamarádka si chtěla koupit další díl jejího oblíbeného románu. Já si zašla dozadu a uviděla jsem jednu černou knihu, ve zvláštním obalu. Byla tak originální a zajímavá. Psaly se v ní různé příběhy. Byla chytlavá a stručná. Stručnost, tu jsem milovala ze všeho nejvíce. Nevidět v ničem žádnou složitost….
Knihu jsem si tedy koupila a šla spát ke kamarádčině babičce. Byla u ní na víkend.
Na večeři jsme si udělaly tousty a šli jsme si do pokoje číst. Spávali jsme vždy v druhé části domu. Byl to výminek. Stará ložnice od babiččiny matky. Byly tam dokonce i peřiny z pravého peří, jenže kamarádka byla alergik, tak musela mít ty umělého peří. Dalo by se říci, že jsme usínali. Bylo jedenáct večer. Nám nebylo ani 13, proto jsme nesměli dlouho svítit, jinak se kamarádky babička čertila a hnala nás ke spánku.
Za několik minut jsem uslyšela zvuk kliky. Její babička šla nejspíše na půlnoční mši. Kamarádku to taky vzbudilo, tak si šla stoupnout ke klice dveří vedoucí od ložnice do chodby.
Nikdy předtím jsem v kostele večer nebyla, proto jsem se zeptala, jestli bychom tam tajně nezašli. Přeci jenom jsem byla zvědavé dítě.
Kamarádka, jelikož byla ještě zvědavější než já, se oblekla a povzbudivě řekla: ,, Tak pojď, něco ti tam ukážu!´´
Noc byla velmi chladná, proto jsme doslova utíkali. Až jsme byli v kostele, tak kamarádka mě vzala ke schodům, jež vedly k varhanám.
Stoupali jsme nahoru, až jsme byli na místě. Bylo to tam tak temné a zároveň ohromné. Přišli jsme k jednomu sloupu, kde byl velký zámek. Mít jen klíč a zjistit, co se uvnitř skrývá. Na mši jsme se dívali seshora a poslouchali, jak krásně sbor zpívá. Uplynulo zhruba osm minut a ke sloupu přišel kostelník. Malinkatým klíčkem odemkl zámek a otvíral malá dvířka. Uvnitř bylo hodně barevných sklíček, na kterých byly nakresleny vrány. Vůbec jsem netušila, co to mělo být za cennost, proto jsem se otočila zpět zády.
Venku začínala bouřka. Bylo podivuhodné, jak rychle se spustil ten silný déšť. Mše pokračovala, jenže tu v tom zhasla všechna světla. Blesk udeřil a vyhodil pojistky. Docela jsme se tam nahoře s kamarádkou báli, ale za pár vteřin se všude rozsvítily svíčky. Ještě že existují sirky. To, co třeba vadilo kamarádce, bylo, že nahoře je tma a dole světlo. Chtěla totiž zpět domů, jenže se bála po těch točících se schodech, které vedly až do věže po tmě.
Uklidnila jsem ji, že tmy se bát nemusí a že to zvládneme. Šla jsem první a držela ji za ruku.
Sešli jsme schody a otvíraly hlavní vrata. Před kostelem jsme se zděsili toho počasí. Byl silný vítr, silný déšť a velké blesky. Ano právě z toho jsem měla strach zase já.
Požádala jsem kamarádku, ať počkáme na konec mše a na její babičku. Obě jsme věděli, že dostaneme strašně nadáno, ale stále to bylo lepší, než jít v takovém počasí sami domů.
Mše už skončila a my jsme čekali venku. Všichni už vyšli, jen její babička ne. V tu chvíli mi došlo, že už musela jít domů, jakmile uslyšela to hřmění. Rychle jsme se rozběhli a snažili se překonat náš strach z blesků.
Utíkali jsme ze všech sil, až jsme byli zpět doma. Sundali jsme si mokré oblečení a navlekli se do pyžama. Chtělo se mi ještě na záchod, který vedl mizerně až přes dvůr. Kamarádka se tak bála jít, že mi řekla, ať počkám do rána.
No nic, šla jsem sama. Abych nemusela přes celý dvůr, šla jsem starou kuchyní a chodbičkou. Samozřejmě jsem šla po tmě. Jak jsem procházela kuchyní, právě začala odbíjet jedna hodina. Strašně jsem se lekla, proto jsem spadla na zem. Jednoznačně to pro mě bylo to nejstrašidelnější místo. Už scházelo jen projít chodbou, ale v tom jsem uviděla lidský stín.
Rychle jsem se zamkla ve špajzce. Klíčovou dírkou jsem se dívala dopředu a chtěla zakřičet na kámošku, ať rychle zavolá babičku. Ale možné to nebylo. Přes tu dírku jsem totiž ucítila stín a najednou oko, které se dívá na dveře od špajzky. Nemohla jsem ani dýchat. Že by to byl skutečný duch její prababičky?
Vždycky jsem se tam necítila dobře, ale na mrtvé duše jsem nevěřila. Po tomhle už asi ano. Stín nedělal žádný zvuk, jen jakoby plul po místnostech a díval se do všech koutů. Jako by si to tam snad strážil. Tento duch měl na sobě vlňák. Musela to být jedině majitelka domu, nic jiného mě nenapadalo.
Možná i proto byly vždy tyhle místnosti zamknuty. Třeba nejsem jediná, kdo má před sebou takovou vidinu a nebo je to fakt?
Ani jsem nechtěla vědět, co by se dělo, kdybych ze špajzky vyšla, proto jsem zde zůstala celou noc. Ráno jsem se odemkla a rychle utíkala do ložnice. Kamarádka ještě spala, proto jsem se přikryla a v klidu usnula. Za nějaké tři hodiny mě kamarádka vzbudila. Omlouvala se mi za večer, ale prý se bála a brzy usnula. U snídaně jsem se její babičky zeptala, zda viděla někdy ducha její matky. Odpověď mě překvapila. Řekla, že ano. Když dodala, že kdo ví, třeba je to jen naše bujná fantazie, nebo si tak zahrávají stíny s naším zrakem, ale třeba duše zůstala v domě. Tam, kde jí bylo vždy nejlíp.
Raději jsem od té chvíle chodila jinou stranou a při světle, ale zajímalo by mě, zda tam ten duch stále bloudí.

Mezi palmami část 2

5. října 2011 v 20:16 | Monika.K |  Všechny mé příběhy

Ráno v osm hodin byla snídaně. Byli velmi překvapeni, že skoro pořád se tam jí jen ovoce. Na stolech bylo nějaké malé pečivo a jinak kokosové mléko, hrozny, ananas, mandarinky, kiwi, pomeranče, banány a mango. Z té, dá se říci vodové snídaně, se chtělo všem na záchod. Nebyla to ani rodina, která by jídávala zdravě, proto si museli na stravu tohoto typu nějak zvyknout. Táta šel po snídani do baru s koktejly a alkoholem a ochutnal pravý karibský rum z cukrové třtiny. Přišel mu mnohem čistější a silnější po chuti. Jediné, co dodal, byl menší žert na českou republiku: ,, Pch, to není jak u nás….z brambor´´ a začal se svému vtipu smát. Samozřejmě mu v baru nikdo nerozuměl, proto se jen na něj dívali a mysleli si, že už má dost.
To Anička s matkou seděli u televize a sledovali počasí do dalších dnů.
Gábina byla, no kde jinde než na pláži. Tak si ležela ve vodě, kde je asi tak něco málo nad kolena vody. O něco později za ní přiběhl i táta. Byl už ve veselejší náladě, tak byla velká zábava. Jak se tak nechali unášet vlnami, uslyšeli jakoby český hlas. Otočili hlavou do strany a uviděli jednu rodinku, jak se s nimi koupou v moři. Táta, jelikož mu to velmi mluvilo, přišel k nim a začal se vyptávat, jestli nejsou z Česka. A jeho podezření bylo správné. Jsou také z Česka. Byl velmi nadšen, tak je pozval na skleničku. Gábina byla ráda, že si její otec našel přátele. Uplynulo pár minut a za Gábinou přiběhla jedna dívka. Jmenovala se Romana. Nebavilo ji sedět v baru, tak si zašla popovídat. Gábina chtěla z vody ven, jenže v tu chvíli ji něco strašně bodlo do nohy. Byl to snad nějaký vodní ježek, nebo něco takového. Gábina začala bolestí ječet a poprosila Romanu, aby ji zvedla a dovedla ji k chatce. Gábina si začala uvědomovat, že i taková klidná místa mohou člověku ublížit, nedává-li si pozor. S napuchlou a krvavou patou dokulhala k pokoji a spadla do postele. Sestra Anna si toho všimla a přišla k její posteli. Zeptala se: ,, Proboha sestro, co jsi jen vyváděla? ´´. Gabča jí jen tiše odpověděla, že nejspíš stoupla na nějakou pichlavou příšeru. Anička jí ránu zavázala a i v případě, že je v moři jemný písek, ji pro jistotu půjčila své speciální botky do vody.
Byly to takové gumové nazouváky, které mnoho lidí nosí, když jsou v moři kameny. Druhý den na ostrově skončil a nyní začíná třetí.
Matka s otcem přišli do pokoje Aničky a Gabči a vzbudili je. Gabča vystřelila z postele jak raketa a zeptala se, co chtějí. Anička ještě ležící v posteli jen s úsměvem řekla: ,, Tati, jaké šílené nápady máš tentokrát?´´ Táta se jen usmál a odpověděl oboum zaráz: ,, Děvčata, tady s matkou jsme si řekli, že pojedeme na výlet.´´ Gabča se začala strašně smát a řekla: ,, Táto, ale ostrov je příliš malý. Nikam jinam než do vody nebo do baru se jít nedá!´´ Táta jen: ,, Ale ovšemže. Venku čeká člun. Zaveze nás na vedlejší ostrov. Je velmi luxusní.´´ Anička ihned souhlasila a začala se oblékat. Gabči nic jiného ani nezbývalo, tak se oblekla taky.
Přišli k takovému malému přístavu, co byl na ostrově a nasedli do slíbeného člunu. Tatínek tam nečekaně potkal své přátele a seznámil je s maminkou a Aničkou, jelikož Gabča je už znala z pláže. Na člunu se plulo tak deset minut a už byli na místě.
Ostrov byl mnohem větší. Měl více cestiček v pláži, byly tam luxusnější chatky i hotely, ale méně lidí. Ani se člověk nedivil, proč méně za tu příšerně drahou cenu. Mamince se ani nechtělo věřit, že jsou tam normálně malé obchůdky s oblečením. Vešli všichni dovnitř a všichni čtyři si koupili na večerní karneval různé oblečky. Máma si koupila šaty jak nějaká královna, tatínek si koupil pirátský oblek, který obsahoval košili, hnědé kalhoty a černé boty. Anička si koupila oblek havajské tanečnice a Gabča zde našla sukni s podprsenkou na orientální tance. Čas na výletě se krátil a rodinka se vracela zpět na ostrov. Táta si dal večer jeho kostým jako první, poté maminka a pak holky. Všichni si stoupli před zrcadlo a museli se začít smát. Připadali si, jako by každý pocházel z jiné doby i jiné země. Karneval začal ve vedlejším baru. Gabča cestou potkala Romanu, která má taky orientální šaty a s nadšením řekne: ,, Vítej v klubu! Tak budeme dnešní tanečnice.´´ Romča se na Gábinu usměje a dodá: ,, Vymyslíme si nějaký taneček?´´ a Gabča: ,, S radostí!´´ V baru byl DJ, který hrál písně podle toho, kdo byl jak oblečen. Samozřejmě ihned zahlédl piráta tatínka a jelikož se to hodí ke karibiku, tak zahrál znělku z filmu: ,, Piráti z karibiku.´´ Tatínek velmi nadšený, že šíleně skákal po pódiu. Poté DJ zahrál valčík královně mamince, pak následovali břišní tance Gabči a Romči a nakonec havajské tanečnice, což byla Anička a jiné dívky. Anička si při tanci našla také pár kamarádek, které pocházeli z Česka a Slovenska.
Gabča s Romčou přitáhli Aničku k sobě a zatančili si s ní. Na parketu všechny vypadali jako by byli nějaké opravdové tanečnice. Tatínek opět jak je jeho zvykem zažertoval a řekl mamince: ,, Mámo vidíš? Tak to youtube na internetu je přeci něco naučilo.´´ Maminka se usmála a přikývla tatínkovi, že má pravdu. Tento večer byl velmi vydařený.
Nyní začíná čtvrtý den.
Počasí bylo stále skvělé, jen bylo velmi větrno. Ani Gabča se už neodvážila jít na pláž, protože byly snad dvoumetrové vlny. Za holkama přišla Romana a držela v ruce draka. Říkala, že věděla jak to chodí na ostrovech, proto si vzala z domu létajícího draka.
Na ostrově byla už po třetí. Prý vždy byly nějaké dva dny hodně větrné, tak jelikož se nesmělo do vody, pouštívala si alespoň draka. Aničce se nápad velmi líbil, jelikož byla přeci ještě dítě. Gabča souhlasila také. Romča si dala s holkami soutěž, kdo dokáže draka udržet co nejdéle v největší výšce. Bylo zajímavé, že zrovna zvítězila ta nejmenší z nich. Anička.
Jen ke konci začal být vítr tak silný, že draka musela pustit, jinak by odletěla i s ním. Následující den stále pršelo a byla i bouřka. To už nikdo nevycházel ani ven. Všechny rodiny se sešli v jídelně a hráli tam karty u čaje. Děti zase hráli stolní hry typu ,,člověče, nezlob se´´ a Gábina byla ta, co jim dávala odměny za první až třetí místa.
Nastal šestý den. Poslední celý den i noc na ostrově. Počasí bylo naštěstí už jasné a slunečné, jen s malým vánkem. Gabča, Romča a Anička ihned ráno šli plavat. Po hodince vylezli z vody, osprchovali se a chystali se teprve snídat. Anička s Romčou se zdrželi u sprch a Gabča šla k chatce. V tu chvíli Gabča ucítila nějaký divný tlak, který ji nutil vzhlédnout k obloze. Na obloze nad sebou spatřila podivně klesající letadlo. Připadalo jí, že ztrácí výšku a klesá přímo k zemi zrovinka k ní. V ten moment spanikařila, začala ječet a rychle utíkala k holkám. Nevěděla ani na jakou stranu vůbec běží. Romča s Aničkou postřehli co se děje a začali utíkat také odtud pryč. Gabča zakopla a spadla na zem. Letadlo spadlo asi tak dva metry za ní. Dá se zde mluvit o velkém štěstí…ale vlastně i neštěstí, jelikož dívky ji odtud odtáhli a po několika sekundách letadlo vybuchlo a rozletělo se na několik kusů. Gabča, která se šokem ze všech třásla nejvíce, vstala a podívala se za sebe. Viděla, jak všichni vyběhli z chatek a vody a s vyděšeným výrazem se dívali na letadlo a na ni. Kdyby ji holky neodtáhli, nejspíš by ji oheň pohltil. Měla velké štěstí, že se letadlo nezřítilo přímo na ni…ale, co ti lidé, kteří byli uvnitř?
Na místo byli ihned přivoláni lékaři a lidé s kyblíky lili na letadlo vodu. Lékaři zjišťovali, kdo všechno byl uvnitř, a z trosek se pokoušeli vytáhnout těla. Byla to tragédie. Nikdo neměl šanci přežít. Dopad je těžce zranil, ale ten výbuch je doslova zabil. V letadle bylo zhruba patnáct cestujících, kteří se chtěli dostát na svůj ostrov.
Po tomhle strašném zážitku si Gabča přála odtud rychle vypadnout, ale starosta ji uklidňoval, že tohle se tam bohužel stává, ale jen jednou za 15 let.
Ale přece jenom jí to nedalo, a cesty domů se velmi obávala. Holt na tenhle ostrov se teď jen tak někdo nepodívá..no možná se najde pár zájemců, kteří chtějí vidět ten černý flek a porovnat, co by se stalo, kdyby to dopadlo o pár metrů jinam.
Začínal večer. Rodiny se už loučily. To Gabča se naposled musela projít po pláži a udělala ještě nějaké fotky do alba. I přesto co se vše událo, to bylo úchvatné místo, na které se jen tak nezapomíná.
Ráno byli všichni sbaleni. Odjížděli s nadšením ale zároveň i se smutkem, opustit takovou nádhernou přírodní oblast.
Naštěstí cesta dopadla úspěšně a Gabča už vypravovala, že se tam někdy v budoucnu vrátí.
Čas plynul, léta utíkala a Gabča měla svatbu. Jejím snem bylo vrátit se na tenhle ostrov.
Sen se jí splnil. Její manžel sice nevěděl, nač pláče tolik dojetím, ale ona moc dobře věděla proč…není nad krásné vzpomínky s blízkými.
Tak tohle byl ten šťastný konec jedné skromné rodinky. Ponaučení z tohohle příběhu plyne jen jedno. Žijeme teď, jednou nebudeme, proto si můžeme dovolit plnit naše sny. Ikdyž finance nejsou, vždy jde nějak našetřit.

Mezi palmami část 1

5. října 2011 v 20:15 | Monika.K |  Všechny mé příběhy

Mezi palmami


Jelikož žijeme jen jednou, máme právo plnit si i dražší a složitější sny. To Gábininým hlavním snem bylo, že až odmaturuje, podívá se společně s rodinou k moři. Její rodiče sice nevydělávali mnoho, ale za čtyři roky se jim našetřit podařilo. Byli velmi skromní, takže ubytování jim stačí jednoduché, ale to k moři se plánují podívat velmi daleko. Gabča plánuje odletět na jeden karibský ostrov, kde pláže mají nádherný bílý písek a vlny jej zdobí svým diamantovým třpytem a krásně čirou, křišťálově čistou, slanou vodou.
To hotel bude spíše jen taková dvoupatrová chatka pro čtyři různé rodiny. Obsahuje dvě toalety, z nichž jeden je dámský a druhý pánský. Dále jednu společnou kuchyni, kde za dveřmi vede skromná jídelna a odtud vede malá chodbička, v níž jsou točivé, dřevěné schody vedoucí k prostým pokojům, kde jsou jen postele s malou skříňkou. Sprchy jsou bohužel před vchodem do chatky. Taky že ubytování nestojí hodně. Pouze, když se to vezme v českých korunách tak stovka na osobu za noc. To Gábininé rodině velmi vyhovuje, tedy až na let, co je přijde tak přes sedmdesát tisíc pro ně čtyři a to maminku, tatínka, Gábinu a sestru Annu.
Odlet se uskuteční v pátek 26 září 2010.
Je čtvrtek večer. Gábina zoufale hledá všechny své krásné šaty, kraťasy v kterých ráda hraje volejbal a samozřejmě své milované červené plavky a fotoaparát značky Olympus.
Naposled si na papíře projede seznam věcí a jde s nedočkavostí z rána spát. To sestra Anna už má dávno vše sbaleno i s maminkou, jen tatínek stále váhá, co na sebe.
Jsou dvě hodiny ranní. Všichni konečně usnuli. Spali tak tvrdě, že je dokonce ani bouchání na zeď od opilého souseda nevzbudilo.
Nastalo pět hodin ráno. Všichni se nějak s námahou vyhrabali z postele a utíkali k autu. Tatínek naházel věci do kufru a nastartoval. Cesta do Prahy k letišti trvala zhruba dvě hodiny. Po unavující cestě si všichni s velkou radostí sedli do pohodlného křesla v letadle.
Letadlem Gábina cestovala poprvé, tak jí bylo při zvedání či přistávání nevolno, ale zvládala to skvěle. Samotný let byl jinak jemný jako v nějakém vylepšeném rychlíku. Všichni si v letadle báječně zdřímli. Gabča na chvíli pootevřela oči a v tu chvíli právě hlásili, že jsou na ostrově. Gabča se rychle odepla od pásu, vzbudila zbytek rodinky a vystoupila. Kufry si předali venku a poté zhruba 500 metrů šlapali k jejich chatce. U vchodu je přivítal majitel, který dokonce uměl i trochu česky a sdělil jim pár informací. Od celé chaty nebyly ani jedny klíče, prý se tam nekrade. Tak aspoň jedno plus.
Všichni se pěkně zabydleli, dali si věci do skříní a šli něco dobrého pojíst. Po dobrém jídle se šli všichni čtyři projít k pláži. Písek byl tak krásně jemný a bílý jako sůl. Malé vlnky hladily písek a snažily se dotknout jejich nohou. Voda byla světle modrá a čistá jako křišťál. Gabča pomalu zavřela oči a vychutnávala si ten svěží vzduch. Vítr ji hladil po tváři a zvedal všechny vlasy. Byl to pro ni pocit, který snad ještě nikdy nepocítila. Bylo jí jak v ráji. Věděla, že její životní sen se už splnil a že nepotřebuje v tu chvíli nic víc, že je maximálně spokojena.
Nemůže ani uvěřit, že na tom nádherném místě, které mohla vždy spatřit jen na obrazovkách, je všude kolem ní a ona je nyní jeho součástí. Pomalu pootvírá oči a připadá si, jako by se probudila ve snu. Což je nepopsatelný pocit. Pomalu se rozběhne k vlnám a s velkou radostí do nich skočí. Voda je tak vlažná a osvěžující, že vzhledem k těm 40ti stupňům je to jen velká úleva. Sestra Anička se jen s úsměvem na tváři podívá na spokojené rodiče a rozběhne se do moře za Gábinou. Ve vodě vydržely snad až do západu slunce.
Navečer se šli osprchovat od té soli, co jim zaschla ve vlasech a na celém těle.
Večer je táta s mámou vzali do jedné prestižní restaurace. Na večeři si dali ovocný salát a jako hlavní chod ryby s olivami a něco jako bramborovou kaší. Jelikož byli unaveni z toho denního cestování, tak po návratu do chaty usnuli tak sladce, že by je snad ani bouře nevzbudila.