Voňavý vánek

25. května 2011 v 19:18 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Voňavý vánek
To, co nás okouzluje, nejsou jen představy, ale pouhá skutečnost té představy.
Každý kdo žil, žije a žít bude, nalezne jedno místo, které je pro něj nejkrásnější. Někdo si to neuzná, ale třeba je místo i ze snu, kde by chtěl i zůstat. Příroda nás fascinuje. Ikdyž dokáže být krutá, dokáže se vrátit do svých kolejí. Posloucháte rádi řeči o tomhle? Pokud ano, tak vás jistě mile překvapím.
Zapátráme do minulosti.
Táhlo mi na třináct let a já stále cítila samotu. Rodiče museli pracovat a sestra studovala v zahraničí. Bylo mi ouzko. Každý den po škole jsem chodívala na jedno pole. Lidé tam sadili brambory, starali se o úrodu a já se chodila učit vedle pole do takové zahrádky, obklopenou jabloňemi.
Ani si nedovedete představit, jak tam bylo nádherně. Brávala jsem si tam deku a ležela v trávě. Byl tam takový klid a jemný vítr, který mě hladil po vlasech. Člověk když je na takovém místě, nic jakoby nevnímá, přijde mu, že se mu to vše jen zdá. Řekla jsem si, že až budu velká, tak se na tomhle místě nechám oddat. Nebyla jsem jediná, co takhle uvažovala, protože za měsíc, jak jsem tam přišla, se zde konala svatba.
Vlečka nevěstiných šatů se krásně dotýkala květin a do toho pěkně vlála. Kolem sedělo na židlých pár lidí a ve předu stál ženich. Záviděla jsem jim. Viděla jsem totiž, jak bude vypadat má budoucnost, pokud se vše podaří. Jenže smůla i tak za mnou přišla. O něco později jsme se totiž z té malé vesničky přestěhovali do města a já byla od mého krásného místa vzdálena hodně daleko.
Abych na tu nádhernou zahradu nezapomněla, namalovala jsem si ji do sešitu i s přesnou cestou.
Roky utekly, a já dodělala střední. Řidičák jsem sice ještě neměla, ale měla aspoň peníze na cestu.
Rozhodla jsem se , že se na tu zahradu vydám. Tak strašně mi chyběla, že se to nedalo ani popsat.
Sláva! Přece jen jsem tu naši vesničku našla. První co bylo, tak jsem utíkala na to pole. Všechno vypadalo stejně. Přišlo mi to najednou jako včera, kdy jsem tam byla naposled a učila se ty primitivní látky. Ach jak to dětství je krásné, jsou na něj nejlepší vzpomínky.
Z dálky jsem už viděla tu malou cestičku, která vedla do zahrady. Nyní nastal ten oddychující pocit a stoupla jsem do trávy. Jak jsem pomaličku šla, tak jsem si připadala , jakoby mě ta zahrada zdravila. Kolem dokola mnou zavanul ten voňavý vánek květin. Uvědomila jsem si, že já a to místo patříme k sobě. Byla jsem ten nejšťastnější člověk na světě.
Vidíte co tak obyčejného a pouhého stačí člověku ke štěstí? Nevím, jestli se dívce splnil sen, a měla tam svatbu, ale vím, že i po smrti je šťastna.
Její velké přání totiž bylo, že až umře, aby ji pohřbili na tu krásnou, osamocenou zahradu.
Škoda jen, že život utíká tak rychle. Kdyby byl totiž delší, neplakal by celý svět.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.