Vidina v zoufalství

25. května 2011 v 19:17 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Vidina v zoufalství
Každý má svého patrona, co jej ochrání. Většinou je to jen obraz, amulet, nebo i samotný člověk. Dá se ale mít ho jen v mysli. Někoho neexistujícího a pro Vás tak dokonalého. Smutným chvílím se dá těžce uniknout, ale někdy se dají ovládnout vůlí.
Povím Vám příběh, jenž není skutečný, ale zato ohromující.
Nastal větrný den. Byl to den, kdy nás to doslova nutilo ani nevycházet ven. Pekla jsem jablečný závin, můj oblíbený moučník. Děti jsem neměla, jelikož manžel brzy zemřel a já neměla nikoho, kdo by byl ke mně alespoň trochu hoden.
Každým dnem před setměním jsem se procházela po našich polích za domem. Milovala jsem ten čistý vzduch a také svěží vánek. To dnes mi počasí bohužel nepřeje. Vidím jen, jak se v dáli víří listí. Nedá se ani říci, že mám dům, ale jen takovou malou, útulnou chaloupku. Jsem tu sama. Mou každodenní povinností je jít do práce a poté uklidit domácnost. Nejsem ani unavena, ba naopak energie mám na rozdávání. Jen to ticho, by nemuselo být pořád. Občas pletu ponožky či čepice, anebo si jen tak předčítám nějakou knihu.
Vítr ustal. Kamna hřejí, proto bych ráda načerpala energii na čerstvém vzduchu. Jdu se tedy na chvíli projít. Podél lesa vede malá cestička a napravo od ní je už louka.
Něco v dáli vidím. Vypadá to jako malý človíček. Jdu tedy dál a dál, až jsem zde. V trávě si hraje chlapec. Má blonďaté vlásky a krásné modré oči. Zeptám se jen ze zvědavosti: ,,Chlapče, copak tebe pustí za humny v tuhle dobu? ´´ Chlapec se na mne usměje a poví mi tichým hlasem: ,,Přišel jsem Tě rozveselit.´´ S údivem se dívám, proč by mi chtělo dělat společnost malé dítě, které není ani v zimě teple oblečeno a vypadá na to, že ho rodiče nejspíš hledají. Vlídně chlapci poděkuji a odpovím: ,,Tak tedy dobrá, ale je tu velká zima. Ukážeš mi cestu k tvému domu?´´ ,,Jistě´´ odpoví nadšeně. ,,Půjdeme pořád rovně.´´ Za necelých pět minut jsme tam. Vždyť ten dům nemá okna a ani dveře. Je jak opuštěn. Vevnitř nikdo není, je tam prázdno. Vezmu chlapce ke mně domů, uvařím mu čaj a podám jablečný závin. Na jednu stranu jsem byla zoufalá a na druhou šťastná. Nebyla jsem sama. Uplynulo pár dnů a přišel mi, jako by byl snad můj syn. Jako bych ho někdy držela v náručí a šeptala mu, jak moc ho mám ráda.
Bylo mi báječně. Každý den jsme si kreslili, četli, pekli nějakou buchtu. Přišlo mi to, jako velké štěstí. O vesnici dále jsem měla babičku. Chtěla jsem jí už konečně ukázat to zlaté dítě. Přišla tedy ke mně, usadila se a řekla: ,,A kde že je náš chlapec?´´ Zasměji se a řeknu: ,,Babičko, no přeci zde! Drží Vás za ruce.´´ Babička obrátila oči v sloup a podívala se, jako by se jí zhroutil svět. Zeptám se: ,,Vy nic nevidíte?´´ a babička smutně: ,,Moje milá, držíš rukou židli.´´ Pomalu jsem se podívala a opravdu to byla jen prázdná židle. Byl ve mně hrozný pocit. Chlapec byl stále se mnou. Jenže jakmile někdo přišel, zmizel, jako by se po něm zem slehla. Zjistila jsem, že je to vše jen má fantazie. Vidina, která nikdy nebude odhalena. Je stále se mnou, ale přitom není. Ode dne, kdy jsem ho spatřila, se vše změnilo. Připadám si, jako mrtvá, ale přitom tak neskutečně šťastná a živá.
Zde jste směli vidět příběh zoufalé ženy, jenž na tom nebyla psychicky dobře, ale chtěla jsem ukázat jen jednu věc. I když už nic nemáte a jste sami, vždy jde najít cesta z toho zoufalého tunelu ven. Stačí jen myslet na jiné věci, které by jste si opravdu přáli. Vím, že už nebudete sami. Vždy budou lidé, kteří Vám rádi pomůžou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.