Věznice

25. května 2011 v 19:17 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Věznice
Bez problémů není život, ale pokud je jich více, stojí za nic. Hlavním problémem lidí jsou vztahy. Díky nim, se totiž můžeme ocitnout úplně někde jinde.
Psal se leden 2596. Všude vládl klid. Byla to podivná chvíle. V soudní síni vládl chaos. Bylo hodně protestací kvůli velkému počtu odsouzenců s nevinností.
Vězňové doslova trhali zámky ze dveří. Za každou cenu chtěli uniknout tomu zlému osudu. V celém státu začalo vládnout zoufalství. Bylo velké přelidnění lidí, a stát chtěl polovinu z nich bezdůvodně zabít. Bohužel mezi odsouzené patřili i studenti a děti. Jedním z nich byl právě 15tiletý hoch, kterého čekala střední škola. Jediné co každý den ráno směl slyšet je zvuk bubnů a pak ten strašný klid.
Věděl, že jednoho dne přijde řada na něj, ale on nechtěl. Pořád doufal v to, že vše jednou skončí a bude žít šťastně až do konce. Ale? Tomu zlému dnu přeci jen neuniknul. Bylo ráno šest hodin. Doba, kdy chlapec ležel na lůžku a kreslil na zeď srdce. V tu chvíli uslyšel ten strašný zvuk odemykajících dveří. Věděl, že si jdou už pro něj, a že dnes zemře. Jak jej táhli připoutaného po chodbě, chlapec brečel a křičel o pomoc. Vězni v celích mu neměli jak pomoci. Jen se křížkovali a křičeli na něj, ať něco vymyslí. Mohl sebou smýkat, jakou jen silou chtěl, stejně věděl, že to nestačí. Za necelou minutu už stál před šibenicí. Kolem viděl stát řady vojáků, v oknech plačící lidi, a nahoře na obloze krásný svit slunce. Ve větru cítil tu čerstvost teplého dne. Na zemi viděl uschlé listí a před sebou schody vedoucí k jeho poslednímu místu, na němž bude stát. Vyšel nahoru a díval se po zdích. Byly tak vysoké, že by jej nikdo nemohl přelézt. V očích měl slzy a smutně se podíval na jednoho vojáka stojícího proti němu. Zahalený voják se na něj podíval a začal slzet. Měl něco zvláštního v očích, co chlapce uklidňovalo.
Chlapci nasadili lano na krk a pevně přitáhli. Nadzvedli jej a dali na stoličku. Všichni stihli, a čekali, co bude dál. V tu chvíli ten voják, na nějž se chlapec díval, vytáhnul zbraň a začal po katech střílet. Utíkal pro chlapce a odříznul jej od lana. Vzal ho za ruce a pomohl mu přes zeď. Nyní utíkal a házel k vězňům klíče. Admirálové byli tolik v šoku, že jen zůstali stát a nestíhali ani vnímat, co se děje. Všichni vězňové utekli ze žaláří a poházeli do dvora granáty. Všichni lidé byli zachráněni. Říká se, že ti co je popravovali, vevnitř zahynuli mezi výbuchy z granátů. Od té doby byla věznice zamčena a nikdo do ní nesměl. Za vylekaným chlapcem, jenž seděl za zdí, přiběhl jeho zachránce a sundal si maskování. Chlapec v tu chvíli nevěřil vlastním očím. Byla to dívka, co jej zachránila. Převlékla se za vojáka a vtrhla do věznice. Věděla, že pověsti se budou povídat o nějaké vojákovi a ona bude od všech činů osvobozena.
Řekla mu, že by jí nevadilo, kdyby zemřela, že když už jednou žije, udělá vše pro to, aby zachránila ty, kteří za nic nemůžou. Také se přiznala, že už ho pár dnů sleduje a zamilovala se do něho. Chlapec se dojetím usmál a pořádně ji objal a políbil. Jeho sen se mu splnil, žil totiž šťastně se svou láskou, dětmi i celou rodinou.
Všechny problémy se vždy dají vyřešit, jen musíme přijít na to jak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.