Šperk nebo život

25. května 2011 v 19:15 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Šperk nebo život
Každý se snaží za jakoukoliv cenu přežít, ale málokdy k tomu potřebuje náhodu.
Byl duben a já se sestrami a naší milovanou matkou bydlela na chudém statku. Peněz moc nebylo, proto se kradlo, kde jen to šlo. Uživili jsme se celkem slušně, jen kdyby k nám občas nezavítali loupežníci. Byli to zlí lidé, kteří neměli ani trochu soucitu, ale později jsem přišla na to, že ani trochu rozumu.
Vždy k nám přišli, zamkli nás ve sklepě a sebrali všechny naše šperky, jídlo a peníze. Nyní jsem si řekla, že už to tak prostě nenechám. Jsem sice nejmladší, ale pořád to neznamená, že nemám rozum.
Dnes k nám opět přišli a já je uvítala kameny. Házela jsem jim je po hlavě, po tváři, a všude kde se dalo trefit. Nebála jsem se jich, proto jsem jim dala ještě pár ran pěstí. Docela se mě lekli, proto rychle utekli, nebo zůstali ležet. Čekala jsem, že si přivedou posilu, protože jak je znám, tak si nenechají nic líbit, takže jakmile se přiblížili, začala jsem utíkat nahoru na louku. Potřebovala jsem je vylákat od našeho domu. Jediné co je v tu chvíli zajímalo, jsem byla já.
Stříleli po mě zbraněmi, házeli nožem, ale byli příliš pomalý. Rozhodla jsem se tak, že buď zemřu já, nebo oni. Běžela jsem do sadu jabloní a tam si s nimi pohrála na schovávanou. Za boha se nemohli trefit. IQ měli malé a byli staří, tak síly ubývali, ale nevzdali to. Za chvíli se mi podařilo vylákat je do lesa k malému jezírku. Začala jsem se s nimi prát, aby spadli do vody. Věděla jsem, že jezírko je dost hluboké, a oni neumějí plavat. Myslela jsem, že mám vyhráno, jenže tu v tom se vynořili další a ještě k tomu na koních. Jednoho jsem bouchla a dala si jeho oblečení. Pak se mi nějak podařilo zapadnout mezi ně. Vypadalo to, že jsem jim zmizela, ale přitom jsem dělala jednoho z nich, a poslouchala jejich plány. Říkali, že mě musejí ještě do večera najít a že mě chtějí živou. Věděli totiž, že umím skvěle plavat i potápět se. Mluvili o nějakém pokladu, ukrytém na dně jezírka. Přece jen mi to nedalo, řekla jsem:,, Hoši, ale já se naučil plavat. Zkoušel jsem to celou noc, já vám to vytáhnu.´´
Hleděli na mě jak na boha a začali se radovat. Tak tedy jsem skočila do vody a hledala ten jejich poklad. Jsem už u dna a najednou spatřím skutečně nějakou truhlu. Uchopím ji, a vytáhnu ven. Po vynoření mě jejich nadřízený jmenuje Loupežnickým lovičem, a začne po truhle skákat, a dělat vše, aby ji rozbil. Za nějakou hodinu se mu to podaří, a vevnitř je jen kus hadry. Nedá mi to a začnu se strašně smát.
Loupežník odvolá naštváním, co řekl, když mne jmenoval, a dodá:,, Najděte tu holku!´´
Zatímco se všichni rozeběhnou, tak šáhnu po tom hadru, co je uvnitř truhly. V tu chvíli hadru protřepu a ucítím, že z ní něco cinkavého vypadlo. Podívám se do hlíny a tam řetízek s obrovským diamantem. Nemůžu věřit svým očím, a strčím ho do kapsy. Poté se snažím najít loupežníky a řeknu jim, že jsem dívku zabil. Ti samozřejmě opět vykulí oči a chtějí vidět místo, a já jim ukážu jezírko, v němž plave nějaký kus šatů.
Ti tomu uvěří, řeknou, že jsem skvělý chlap a odejdou to oslavit. Přitom stačilo tak málo. Jen hodit do vody své šaty, co leželi schovány v křoví. Nyní ihned utíkám domů a oznámím, že se stěhujeme do města. Máma a sestry nechápou, tak jim vše řeknu a ukážu řetízek. Po nějaké době bydlíme už v luxusu, užíváme si peněz a diamant s řetízkem je prodán muzeu, kterému jsem ho vydražila za dvacet milionů.
Loupežnici si někde zbaběle chodí po lese, a mi máme už klid.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.