Špatné rozhodnutí

25. května 2011 v 19:14 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Špatné rozhodnutí
Byl 10tý červenec a mi se připravovali jako každou sobotu jet k někomu na návštěvu. Já, jelikož jsem svého přítele neviděla měsíc, jsem se chtěla vydát za ním. Autobus mi měl odjíždět v 12:45 již odpoledního času. Já poobědvala a šla se namalovat, jenže tu v tom uslyším zvonek. Jdu otevřít a vidím mou nejlepší kamarádku, která je opět ve veselé náladě a prosí mne, abych se s ní jela na chvíli projet na kole. Bylo jedenáct, proto jsem počítala s tím, že do hodiny budu doma, jenže kdybych věděla, co se stane, zůstala bych doma a nedopadla tak strašně. Po váhavém rozhodnutí jsem oznámila, že jdu na chvíli ven, vzala jsem kolo a jela.
Byl velmi horký, ale temný den. Pořád bylo šedé nebe a slunce jakoby zaspalo den. Pro nás bylo hlavní, že nepršelo.
Nastal čas 11:30 a já se chtěla už pomalu vracet, jenže kámoška mi najednou s nadšením začala vyprávět o strýčkově chatě, která stojí na kopci za lesem. V ten okamžik se mi zablesklo před očima a zamotala hlava. Něco v duši mi říkalo :,,Nesmíš tam jet´´. Rychle jsem se otočila a odmítla. Kámoška mě uklidňovala, že nazpět to bude rychlejší, že to nás čeká jen cesta dolů kopce a že chatu mi jen v rychlosti ukáže a nemusím se bát, že ten poslední autobus nestihnu. Její přesvědčivost a optimismus mě změnil k rozhodnutí . Tak jsem se tedy usmála , a jela s ní. Za necelých pět minut jsme dorazili na místo. To, co mě udivilo bylo, že se strašně rozpršelo a začala bouřka. Nechtěli jsme zmoknout, tak jsme se už nějak dostali dovnitř a čekali, až se to trošku uklidní. Čas neúprostně utíkal a já měla stále větší a větší strach. Věděla jsem při mém pesimismu, že když se s ním neuvidím dnes, uvidím ho až za další měsíc, protože zítra odjíždí s rodinou na dlouhou dovolenou. Dá se říci, že já byla na něj závislá, ale on na mne nikoliv. Měl rád spíše víc sebe a svou rodinu než mě, ale i tak jsem nic nevzdávala.
Kámošku stejně tak jako mne znervózňovaly hromy, proto jsme si pustili naplno hudbu a zpívali si. Bylo před půl jednou a já prostě řekla, že odjedu za každého počasí. Kámoška věděla, že jsem v bouřkách strašpytel a moc se bojím, tak mě nechtěla pustit. Já i přesto vyrvala dveře a nasedla na kolo. V tu chvíli jsem uviděla strašný blesk. Vypadal jako tzv.,,kulový´´. Já spadla k zemi a zacpala si uši, protože jsem tušila, co nastane a to velká rána.
Páni byla to rána tak velká, že jsem z té země i tím velkým otřesem poskakovala. Jakmile bylo po všem a to bylo hned do ani ne 30ti sekund jsem se vrátila k chatce. Vše utichlo a mé srdce se rozbušelo lekem.
Zjistila jsem, že blesk nějakou náhodou udeřil až dovnitř chaty, kde byla kamarádka. Její tělo jsem nemohla najít. Na jednu stranu mě to uklidňovalo a nadruhou zase ne a to že ji nevidím živou.
Zpanikařila jsem a sedla si na zem. Autobus jsem neztihla, mobil jsem u sebe neměla a kamarádku a svého přítele jsem již nikdy nespatřila. Stále si budu vyčítat, že jsem se nechala tak ukecat, a nevytáhla ji z té chatky násilým. Jenže, kdo mohl vědět, že vevnitř nebude v bezpečí. Hromosvod tam byl, tak jsem myslela, že riskuji jen já.
Časem se zjistilo, že její tělo uhořelo v troskách a přítel se s rodinou přestěhoval na opačnou stranu republiky, kvůli lepší práci a mě nechal samotnou. Od té chvíle jsem s nikým nedokázala komunikovat. Jediné co mi dodává sílu být naživu je má rodina. Ti jediní se snaží pro mne udělat maximum a ikdyž se to moc nedaří, jsem jim moc vděčná. Někdy je vážně lepší říci na něco prostě ne, a ještě více, když máte k tomu divný pocit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.