Schody do nebe

25. května 2011 v 19:12 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Schody do nebe
Neustále žiji ve strachu. Každý den i noc mne sužuje ta tíha života. Život je tak těžký a nerozhodný. Kamarády ani moc nemám, jelikož se s nikým nedohodnu. Přítele ale mám. Samozřejmě nedoufám, že bude dokonalý. On totiž nikdo z nás nemůže být dokonalý.
V sobotu, to znamená za dva dny mne a mou kamarádku čeká takový příjemný víkend v nějakém lázeňském městě. Docela se tam těším. Až hodím všechny starosti za hlavu a budu si ležet v horké koupeli s francouzskými parfémy. To bude balada.
Tak už jsme na místě. Ubytovány budeme v jednom činžovním domku. Mají tu krásné balkony. Koupele jsou jedna velká báseň. Nejraději mám ,,Brazilský sen´´.
Voní to po květinách a pomerančích. Po večeři jsme se vraceli do domku, ale co se to jen venku děje? Stojí tam skupina chlápků, a volají si mě k sobě. Přiblížím se, a oni na mne vytáhnou dýku a pistol. Tím šokem nemohu dýchat. Zeptám se tedy klasicky, oč jde. Odpovědˇbyla stručná:,, Prachy!´´. O co jiného asi v dnešní době může taky jít že? Ikdyž jsem jim dala vše, přeci mne nechtěli pustit. Zeptala jsem se tedy po druhé, o co jim jde. Odpovědˇbyla opět stručná, ale nepochopitelná: ,, Budeš naše oběť´´. Nechápu, k čemu mě tolik chtějí, ale po chvíli mi to docvaklo. Líbila jsem jim, proto mne chtěli jako lehkou ženu, co splní všechna jejich tajná přání. Tou nechutí to ve mne vybuchlo a já jednoho z nich praštila a utekla. Ovšemže utíkali za mnou. Běžela jsem kolem domů, až jsem narazila na otevřený vchod do devítipatrového paneláku. Mám strašný strach z výšek, ale musím nahoru.Už sedm pater je za mnou, až? Tam mě zastaví uklizečka s otázkou na srdci: ,, Kampak děvenko?´´ . Řekla jsem , že nemám čas a ať dělá, že mne neviděla. Utíkala jsem nahoru. Konečně jsem byla v devátém patře. Tam schody končily a vedly do nějakých plechových dveří. Zmáčkla jsem kliku, ale byly zamčeny. Tu najednou mě někdo chytne za rameno. Rychle se otočím, a tam uklizečka s klíčemi v ruce. Poděkuju a rychle odemknu. Vejdu s ní dovnitř a tam půda.
V ní úplné království. Všude po zdích obrazy, jedno zrcadlo, peřina, postel, a kopa skříní s plesovými šaty. Nadšeně se podívám na uklizečku a ona: ,, Ale ano, je to pravda, co vidíš.Toto je má komnata. Místo se všemi vzpomínkami. Zalez si do skříně, tam tě nenajdou.´´ Neměla jsem ani slov a poslechla ji. Připadala jsem si, jako bych mluvila s duchem, ale neřešila jsem to. Skutečně mne nenašli, tak jsem vylezla. Uklizečka už nikde, proto jsem nechala klíč uvnitř na posteli. Jdu pomalu po schodech, ale? Vyšla jsem příliš brzy. Pořád tam byli. Utíkali zpět nahoru, a já se znovu zamkla na půdu. Přiběhli k ní, a dveře vyrazili. Už mne měli v hrsti. Nějak jsem se jim vysmekla z rukou a po zábradlí se spustila až dolů.
Zmákla jsem to. Celá od prachu vyběhnu na náměstí a tam záře zaplých kolotočů a vůně popcornu. Vpravo stojí muž. Přistoupím blíž a nastane velký šok. Můj bývalý kluk, který mne opustil. Nevěděla jsem, jestli se radovat, nebo zoufalstvím se divit, ale v každém případě jsem ho poprosila, aby mi pomohl. Chytl mě za ruce a utíkal někam do tmy. Tam bylo jeho auto. Nasadil mě do něj, zavezl do domku, já si sbalila všechny věci, řekla kámošce, že už jedu a poté mě zavezl na policii. Byla jsem mu velmi vděčná. Objala jsem ho a on odjel. Od té chvíle jsem ho už nikdy neuviděla. Mrzelo mě to, protože jsem ho měla přece jen ráda. I přesto nelituji toho víkendu. Dalo mi hodně vzpomínek a nejvíce mě fascinuje to štěstí s tou uklizečkou. Nyní mi přijde, jakoby to bylo vše jen sen, ale zato hodně živý sen. Ale kdepak sen to nebyl. Kdybych si měla vybrat osud, napsala bych si tam zažít krásné chvíle se všemi, kteří mě mají rádi a já je.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.