Podzimní povídka

25. května 2011 v 18:26 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Podzimní povídka
Podzime, podzime ty zlobivé období. Mnoha z nás očaruješ svou krásou, mnoha svou sychravostí, a mnoha svým přechodem. Tu naskytla se možnost povědět vám, povídku, jež stala se v tento den.
Byl listopad, den v plné kráse, krásných dýní a barevného listí. Tu v jedné vesnici nedaleko opuštěného domu, byla jedna překrásná zahrada. Samozřejmě ne leda tak obyčejná zahrada. Měla v sobě hodně tajemství a také krásy. Rostla na ní pěkná tráva, smíchána s plevelem. Připomínala louku. Kolem ní stály v řadách stromy obklopeny uschlým listím.
Mnoha z listů již ležela už v trávě. Bylo to něco okouzlujícího. Mezi stromy prosvítávaly paprsky zapadajícího slunce. Zde na zemi si hrají malí chlapci. Jsou pyšni na tohle místo, protože vědí, že nikdo jiný ho doposud neobjevil. Možná, že se tam bál vkročit a nebo neměl s kým. Chlapci si však nemysleli správně. Lidé dělají, že to místo neznají, protože o něm vědí pověst, která mu náleží. Někdo říká, že když nastane podzim, zjevuje se tam postava v černém, a zabíjí svým poněkud smutným výrazem. Rodiče těch dětí nevědí, že tam chodí. Myslí si, že si hrají někde u školy, ale kdyby věděli, varovali by je. Nastává večer, doba, kdy chlapci musí domů, jenže jakmile se zvednou z trávy, uslyší odněkud z dáli krásný zpěv.
Podívají se do konce zahrady a hle, vidí mladou ženu celou v černém. Má černé šaty, černý deštník, černé vlasy, a světlou pleť. Chlapci postoupí blíž. Žena se otáčí tváří k chlapcům a najednou ticho. Ta chvíle, která nahání strach. Otvírá oči a chlapci klesají k zemi. Ty oči co se na chlapce dívaly, byly strašlivé jako samotná smrt. Chlapci byli tolik v šoku, že nemohli ani zakřičet. Nikdo neví, co se dělo dál, ale přežil pouze jeden a to ten, který na ni neviděl přes vyšší kamarády. Po chlapcích ani stopy. Jako by se po nich zem slehla. Marně je kamarád hledal, ale věděl, že už nikdy se tam nesmí vrátit. Jen jedna věc je jistá. Ten večer, kdy se chlapec vrátil vyděšen domů, našel v přední kapse bundy vzkaz. Na něm bylo napsáno celé to tajemství:
,, Nebuďte smutní, že nás už nikdy neuvidíte. Byla to naše chyba, že jsme se tolik přiblížili, ale můžeme vám a to hlavně tobě náš nejlepší příteli povědět pravdu."
,, Kdysi žila jedna holka, která se zamilovala do nejkrásnějšího kluka z vesnice. Problém byl, že jí ho rodiče nechtěli povolit. Holka se strašně trápila. Celá ta léta se jen mohla dívat, jak je šťasten s jinými, jen ji už nechtěl. Tu bolest nemohla už nadále skrývat, tak se rozhodla, že se půjde projít za bouře a vykřičet to tam. Jako jediná věděla o krásném místě, kam chtěla jednou přivést kluka, kterého tolik miluje, ale nyní tam šla opět sama. Venku byla vichřice, kroupy padaly šílenou rychlostí, blesky lítaly, a ty hromy, až by pukla zem. Dívka jde kolem stromů po zahradě, pláče, a tu najednou se jí udělá špatně. Zatmí se jí před očima a usne. Názory jsou různé. Zabil ji blesk, nebo snad unesl vítr, ale mi víme, že se pak zabila sama. Od té chvíle tu straší její duch. Bohužel když umírala, měla v sobě moc hněvu. Nenáviděla svět, tak proto se svým děsným pohledem mstí těm, kteří mají právo na lásku, a tím pádem je zabije."
Po přečtení chlapec vše řekl rodičům. Léta plynula, svět se měnil a krásné místo , jež tam stálo bylo smazáno z mapy, ale kdo ví , třeba tam až doposud stojí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.