Nezastavitelný konec

25. května 2011 v 19:09 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Nezastavitelný konec
Je zvláštní, jak rychle život běží, ale o to zvláštní je, že nevíme, jak nám skončí. Zastaví se nám jako hodiny a to ve chvíli, kdy to nejméně čekáme.
Příběh, který vám povyprávím je svým způsobem zvláštní. Souvisí hluboce s myslí, co se v ní odehrává, když nastane zlá situace.
Byl konec září. Brzy se začalo stmívat, vítr nás chladil na tváři a teplých dnů byl konec. Pomalinku se k nám blížil podzim. Vždycky jsem tu změnu nenáviděla. Z veselé nálady, do tiché a smutné. Vždycky jsem byla jen nachlazená. Ne, že bych podzim nenáviděla, ba dokonce jsem ho milovala, jen mě ta změna nedělala nejlíp. Byla normálně škola, a nastával další krátký víkend. Chtěla jsem si ho co nejvíce užít, tak proto jsem navrhla takový menší výlet na kámoščinu chatu do lesů.
Bylo tam nádherně. Skvěle se mi tam soustředilo na čtení a má mysl byla tak čistá, bez jakéhokoliv stresu. Vůbec jsem nelitovala našeho výletu, alespoň první den ne.
Nastala sobota. Opět nádherný den, slunný den. Jen vzduch mi přišel stále chladnější. S kámoškou jsme zatopili v krbu a povídali si u čaje. Byli jsme spokojeny, jen se nám už po blízkých stýskalo. Již po deváté hodině se mi chtělo spát. Podala jsem si teplou peřinu s dekou a chtěla si lehnout, jenže co to? Kamarádka utíkala po lese a něco křičela.
Docela jsem zpanikařila, a proto utíkala rychle před chatu. Kamarádka vyděšeně říkala, že uviděla na nebi něco strašidelného a plulo to kolem, něco jako velký, tmavý mrak.
Lámalo mi hlavou, proč se bojí obyčejných mraků. Podívala jsem se tedy více detailněji, ale nic zvláštního jsem na nebi nespatřila. Povzdechla jsem :,, Ach jo co jsi to tam jen viděla?´´ a sklonila jsem hlavu k zemi.
V ten moment jsem ucítila chlad. V zemi vidím stín, přibližující se k nám. Podívám se na nebe a na něm? Vidím střídající se období. V životě jsem to neviděla. Bylo to, jako bych se dívala na zemi z vodní hladiny. Prostě jako by měl nastat snad konec. Veškeré světlo v něm mizelo. Něco jako velká tlaková vlna, co vše před sebou pohlcovala. Věděla jsem, že není úniku, proto jsem stála na místě a čekala na zázrak, a co vůbec bude. Jak mnou ten stín procházel, ocitla jsem se v úplné nevnímatelnosti. Před očima se mi objevili všichni, které jsem milovala. Můj kluk , má rodina, mí přátelé.. A v tu chvíli jsem litovala, že jsem je tak na 2 dny opustila a nechala je samotné doma.
Já vím, nevěděla jsem, že konec světa může být právě teď. Byla jsem už mrtvá. Ale? V tom uslyším zvuk mého veselého budíku a zjistím, že to vše byl jen sen. Spadl mi tak velký kámen ze srdce, že se to nedá ani popsat. Živé sny jsou totiž někdy i peklo, pak totiž nevíte, jestli to byla skutečnost nebo ne. Ale? Musím uznat, že to se mi děje a hodně často. Podotknu jen, že nebýt těchto snů a vlastně mé fantazie, nevznikly by tyhle povídky. Povím vám jen tohle, každým ránem si stále více vážím svého života a ještě více mé rodiny, kluka, přátel, které mám tak ráda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.