Náročný závod

25. května 2011 v 19:08 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Náročný závod
Každý nerad riskuje, ale zároveň si toho užívá. Končil listopad a dá se říci, že byla už tuhá zima. Venku poletoval sníh, vál chladný vítr a vše kolem namrzalo. Všechno to drama začalo, když jsme s kamarády vyrazili do hor. Ubytovali jsme se v jedné velké chatě, kde se zrovna místní děti věnovaly tělesné výchově. Nahoře byly pokoje a dole recepční a šatny s halou. Já se právě nudila, tak jsem si řekla, že si půjdu zacvičit. V tělocvičně vládla opravdu dobrá nálada. Skákalo se přes švihadlo, hráli se různé hry a houpalo se na kruzích. Paní učitelka něco naléhavě potřebovala, tak mne poprosila, abych ji zastoupila. Byla to zábava. Byla jsem tam teprve první den a už jsem se netěšila na odjezd. Naštěstí celý volný týden byl ještě před námi. S kamarády jsme se sešli u oběda a navrhovali si program. Jediné, co mi na výletu vadilo, bylo, že všichni kamarádi vzali s sebou i své holky a já neměla koho vzít. Byla jsem bez kluka, protože jsem už odmalička byla tajně zamilovaná do mého kamaráda, který se tam bohužel celou dobu líbal s jeho dívkou. No, ale však co to mne přeci nemůže rozhodit, vždyť jsme aspoň kámoši.
Po obědě jsme se šli projít do lesa. V lese stál malý domek a před ním stáli lidé. Nechápali jsme co to je, až jeden pán nám řekl, že se tam pořádají závody, co probíhají pouze jednou za pět let. Byli jsme nadšeni, protože nás to velmi lákalo, tak jsme se tedy zapojili. Čekali nás docela náročné disciplíny, ale těšili jsme se. Dostali jsme kola, a závod začal. Jeli jsme dole šikmého kopce. Trasa vedla přes pole, louky, lesy i ulice. Jela jsem, jak nejrychleji jsem mohla, a tu v tom mne zastaví u řeky muž a říká, že teď mne čeká další trasa a to plout na loďce.
Byla jsem na ní poprvé, proto jsem se párkrát i málem převrátila, ale jak jsem za sebou a před sebou viděla kamarády, smála jsem se. Také jim to moc nešlo a někteří dokonce i seskočili a normálně plavali. Asi se jim to zdálo být rychlejší. Řeka byla u konce a následoval běh. Pro změnu to bylo zase do kopce a to lesem. Mé síly byly už u konce. Bolel mně celý člověk a utíkala jsem krokem. Cestou jsem potkala pořadatele, a ten mi řekl, že za lesem na vrcholu kopce je už cíl, tak jsem tedy zrychlila. Celou cestu jsem si kladla otázku, co může být tak výhra, jenže jsem si při běhu neuvědomila, že už neutíkám do kopce ale rovně.
Z lesa jsem utíkala přes louku. Poté jsem si řekla, že už to nemá cenu, příliš jsem se zaběhla, a nemám šanci už vyhrát. Sedla jsem si do sněhu a pozorovala propast. Jakmile jsem více zaostřila, uviděla jsem šibenici, na jejímž laně bylo něco černého. Velmi mně zajímalo co to je, tak jsem slezla dolů. Byl to tak hnusný pohled. Nejraději bych utíkala zpátky nahoru. Na laně vidím stařenku v černém šátku a vlňáku ve stádiu hnití. Udělalo se mi strašně špatně a já omdlela. Nevím, jak dlouho jsem ležela v bezvědomí, ale vím, že jsem se probudila v náručí mého milovaného kamaráda, který mě hladil po tváři, a krásně se na mě usmíval. Řekl mi, že závod nikdo nevyhrál, protože se každý někam zaběhl, a že on to vzdal, protože se o mě bál, když mne viděl ležet dole u šibenice.
Závod sice stál za nic, ale já aspoň věděla, že on mne také miluje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.