Lehké probuzení

25. května 2011 v 19:07 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Lehké probuzení
Je večer. Ležíte v posteli jak zakopaní a připadáte si, jako by Vám nad hlavou vlál černý šat. Pokoušíte se usnout, ale zase nic. Už se nemůžete dočkat dalšího dne.
Zrovinka včera to bylo přesně tak a mě čekal namáhavý den. Měla jsem vzít běžky a jít s kamarády ven. Venku strašně mrzlo a sněhu bylo na mne až moc. Kamarádi celí rozjaření navlekli běžky a váleli se dolů kopce. Doposud jsem myslela, že na kopcích se neběžkuje, ale jak se zdá, tak jim to šlo všude. Vydala jsem se tedy za nimi. Cesta byla hrbolatá a hnusná. Po patnácti minutách se mi konečně podařilo je dohnat. Vrazila jsem hůlky do sněhu a sedla si. Z mého nadšení se jen ozvala věta:,,A dost! Už na vás nemám nervy´´. Kamarádi se jen zasmáli a začali skákat po potůčku pokrytým ledem. Protože se už začínalo stmívat, vracela jsem se přes louku zpět. Však oni už to zvládnou sami.
Po chvíli jsem byla už na kost zmrzlá. Nohy jsem necítila a pohyb také ne. Sjížděla jsem kopec, ale příliš rychle. Byla jsem už téměř dole, jenže, nepodařilo se. Spadla jsem. Vlastně jsem to ani necítila, protože jsem necítila už vůbec nic. V ten okamžik jsem zavřela únavou a vyčerpáním oči. Bylo mi najednou tak lehce. Tíha ze mne úplně zmizela.
Probouzím se a: ,,Cože?´´ Sníh nikde není! Kam zmizel? Kolem je alej seschlých stromů a dokola létají vrány. Za alejí stojí malý kostelíček. Je to spíše nějaká kaple, protože kolem je jen příroda. Žádné domy. Dveře byly otevřeny, proto vstoupím. Páni. Vevnitř je plno zrcadel a svítivých sklíček. Bohatá to výbava. Za mnou něco lehce šustne. Otočím se. Vidím starého pána. Ten jen řekne: ,, Měla bys mě poděkovat, že jsi zde. Nebýt mne, ležíš tam dodnes a mrtvá.´´ S hrůzou v očích začnu vyzvídat, kde to vůbec jsem a jak mne našel.
Chvíli zaváhá a pak řekne: ,,Šel jsem na procházku a uvidím tě na mém pozemku ležet, tak tě zvednu a odnesu ke kořenářce. Ta mi napíše čaj, aby vyléčil tvé silné podchlazení, a nechám si tě doma. No a nyní jsem tě vzal na jedno pole, aby jsi nic netušila.´´
Strašně mě to zarazilo. Copak mě nikdo nehledal? A jak věděl, kdy se mám probrat? A vůbec proč si mě nechal doma? Co když je to nějaký násilník?!
Ale raději to nebudu řešit. Přísahal mi, že mě chtěl jen vyléčit a bere mě jako vlastní vnučku.
Časem jsem zjistila, že je to hodný člověk. Před měsícem zemřel. Měl slabé srdce. Nikdy nezapomenu, co pro mne udělal. Byl něco jako můj druhý děda. Doteď chodím na to jeho opuštěné pole davit květiny. Má tam svůj náhrobek.
Ach, jak vše rychle utíká. Teprve byla ta zima a teď je zase podzim. Alespoň se moji kamarádi probudili a začali si mne skutečně vážit. Vím, že teď se mi nemůže už nic stát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.