Kostel mrtvých

25. května 2011 v 19:03 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Kostel mrtvých
Je zvláštní do jakého stavu se můžeme dostat, ale někdy to také může něco znamenat.
Lidé se nejvíce bojí převážně budoucnosti, která končí vlastně smrtí. Nikdo neví co bude, ale tak je to nejlepší.
Byl pátek po škole. Chodila jsem na střední a snažila jsem se být co nejdříve doma kvůli obědu.
Dnes jsem s kámoškama šla do nákupního centra, kde jsme si nakoupili nějaké věci a poseděli u čaje.
Měla jsem divný den, proto jsem byla maximálně opatrná.
Odbila pátá a kámošky chtěly už domů. Docela jsem se už nudila, tak jsem souhlasila. Šli jsme na jezdící schody a poté projeli ve výtahu. Byl takový zvláštní, až přímo v rozkladovém stavu. Trochu jsem se bála, protože výtah ve mne vzbuzoval hrozné vzpomínky. Když mi táhlo na deset let, tak se se mnou zasekl výtah, a já zůstala vevnitř uvězněna den. Od té chvíle jsem do něj nevstoupila. To dnes je mi sedmnáct a kámošky mě ukecaly. Jsme v třetím patře, tak je to celkem v pohodě, to v nemocnici jsem byla až v desátém. Projeli jsme první patro a světla mě neutále klamou. Je mi nějak špatně, jakoby se nám mělo snad něco stát. Po chvíli se začnou kámošky nudit, tak mačkají tlačítka pořád dokola a strašně se tomu smějí, ale že by mě to nějak rozveselovalo, to se říci nedalo.
Už jsem to nevydržela, proto jsem zakřičela: ,,A dost!´´ Kámošky se nechápavě podívaly a přestaly. Já jim řekla, ať se na mě nezlobí, ale toto chování na male děti je už poněkud přehnané.
Ani jsem nestihla polknout a už se výtah přestával vzpamatovávat z těch potvrzených čísel a zasekl se. Chvíli byla vevnitř jen tma, ale pak něco kolem zašramotilo a ucítila jsem silný tlak. Ano, bohužel to byl výtah, který nepřetržitě a rychle padal dolů. Pak už jsem neslyšela nic. Nastala jen tma.
Najednou zahlížím záři. Někdo otvírá vrata. Je to v kostele. Do něj vcházejí další tři lidé. Všude je jen velká tma, jen na okrajích stěn září svícny. Lavice jsou zaplněny. Nechápu, co vevnitř dělá, a kde jsou vůbec kamarádky? Rychle jdu k vratům. Těším se, až odsud vypadnu. Ale? Proč nejdou otevřít?!
Já chci ven! Mluvím na lidi. Nikdo mi neodpovídá! Jsou bledí a dívají se jen do jednoho úhlu. Jsou jako sochy. Vždyť já jsem mrtvá! Je to neuvěřitelné. Tohle že má být ta cesta ke klidu? Vždyť to je nekonečné. Já chci žít.
Bohužel už je příliš pozdě. Neuposlechla jsem hlas svého srdce. Co jsem to jen udělala? Proč jsem aspoň nebojovala?! Vždyť život je tak vzácná věc a přitom tak snadno zranitelná. Nezasloužila jsem si to.
Život je krátký, zato smrt, ta je věčná. Nevyplácí se riskovat, když víte, jak to může být nebezpečné. Hodně věcí se totiž může postarat o to, aby to byl Váš poslední zážitek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.