Dar jako pomsta část 2

25. května 2011 v 18:54 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Vrátil se zpět, chytl mne za ruku a táhl k tomu domu. Dveře byly zarosteny keřem a navíc bylo zamčeno. Říkám, že je to super, ale nejspíše to není dům na prohlídku. A šla jsem zpět. Za pár vteřin uslyším zvuk klíčů. Otočím se, a kamarád drží nějaký klíč. Strašně jsem se vylekala a řekla: ,,Ty jsi ho z toho hrobu vzal? Proč jsi ho vzal? Né, to nemůže být přece..´´ a v ten moment mi zakryl ústa a zkoušel ním ty dveře odemknout. Přece jen to byl ten klíč. Ó bože! Vždyť to je dům toho muže! ,, Okamžitě mě odvez domů!´´ zakřičela jsem se slzami v očích. Odpovědi jsem se dočkala záporné a šel dovnitř. Nenáviděla jsem ho! Přišlo mi, že si chtěl hrát na něco, co je jen ve filmech. Je to strach! O to mu jde. Vyděsit mě k smrti. A musím uznat, že ten mi nahnal. Přeci jen jsem se bála. V domě může být třeba špatný strop a může nás zasypat, nebo já nevím co ještě. Byla jsem tak hloupá, že jsem se s ním nadále kamarádila. Je zvědavější ještě víc, než kdejaká ženská. Jenže s tím už nikdo nic nenadělá. Po vstupu do domu jsem si klíč vzala raději k sobě pro případ, kdyby dveře nešly otevřít zevnitř. Velmi mně udivovalo, jak jsou místnosti malé. Muselo se tam žít strašně. Nejhorší na všem byl ten zápach. Stejně je zajímavé, jak někdo může dál bojovat, i když vlastně slíbený poklad nenajde a najde vlastně jen velké nic. Po prohlídce uvnitř domu jsme se dostali na dvorek. Byly tam ještě mrtvé slepice. Hrůza! V povzdálí byla jen malá kůlna, která nešla samozřejmě také otevřít. No nic. Nemůže být přeci dostupné vše. Poté řeknu kamarádovy, že tu vlastně nic není, tak že můžeme jet domů. Ale? On mi řekne: ,, Ne!´´ Už mě to ale vážně vytočilo, tak jsem mu začala nadávat do blázna. On se naštval též a klíč mi sebral z ruky. Myslela jsem, že mu to konečně docvaklo a klíč zahodí a odjedeme. Jenže proč zase nemám pravdu? Rozeběhl se ke kůlně a klíčem se ji pokoušel odemknout. A co myslíte, že se ukázalo? Ten klíč je vlastně ode všeho. Majitel si zřejmě nechal udělat všude stejný zámek. Po otevření kůlny nás lištil doslova po tváři strašný pach. Přistoupíme blíže, a tam hromada lidských, ještě rozpadajících se těl. Chtělo se mi z toho zvracet. Nejspíše to byl brutální vrah, jenž věznil ve své kůlně houbaře a myslivce, kteří procházeli kolem domu po lese. Pomalu ale jistě mnou přecházel pocit nebezpečí a přišlo mi to všechno jako past na myš. Uvnitř pod jedním mrtvým mužem byla truhla s nadpisem: ,, Cíl.´´ Kamarád se ještě k tomu začal radovat, že už je blíž pokladu. A já se jen nechápavě dívala s otevřenými ústy. Otevřel ji a z jejího vnitra vyskočili hadi a stáhli ho do ní. Můj pocit byl pravdivý. Ihned jsem se ho pokoušela vytáhnout, ale ta truhla, jakoby neměla dna. Klesal stale níž a níž. Jeho křik se ozýval pod zemí. V hlavě jsem měla strašně hlasy. Ve stresu jsem volala záchranku, zvěrolékaře a policii. Bylo hrozné vysvětlovat, co se děje. Slíbili mi, že za osm minut jsou tam, tak jsem utíkala do domu a hledala nějakou zbraň. Našla jsem ve sklepě pouze vzduchovku, kterou jsem nabila a utíkala do kůlny. Střílela jsem po těch bestiích, jak jen to šlo, ale pořád jsem věděla, že je kamarád naživu, protože jsem slyšela jeho křik. Pomalu už začínala noc, takže tma vevnitř houstla. Po chvíli slyším konečně policii, jak utíkají ke kůlně. Jeden z poldů otevře dvířka a já se otočím. Vzduchovka mi spadne dolů do truhly. Začnu ječet a seberu zbraň policii. Ti mne zastaví, zavolají hasiče a ti se lanem snaží dostat ve speciálních, nehořlavých oblecích dolů do truhly. Vylezou zpět za patnáct minut a řeknou, že je to vykopaný tunel, vedoucí všude dokola pod kůlnou. Já nemohla věřit a ptám se: ,,A co kamarád? Co hadi?´´ Jeden z hasičů mi jen poví, že se mohli zahrabat do hlíny i s jeho tělem a nějakou norou vytáhnout ven. Lékař mi musel na místě dát injekci, co mě měla uklidnit, ale nepomohla mi moc. Nebylo to snad ani možné. Slyšela jsem jejich vážný rozhovor. Je mi to jasné, neviděli co já a teď si myslí, že jsem cvok a trpím halucinacemi. Pořád mi nedocházelo, proč by se ten mrtvý tak mstil? Jak mohl tušit, že tam někdo pude? A to s těmi hady už jsem nepobírala vůbec. Kde by se tak u nás vzaly nějaké anakondy. Nevěděla jsem, co říct kamarádům a rodině. Aby doufali, že někde žije, nebo že je mrtev?! Celá ta léta jsem měla ten klíč u sebe. Sice se mi hnusil, ale znamenal pro mě pořád naději a vzpomínku na něj. Určitě je tam nějaké jídlo a voda, kde by přežil, ale to by se snad vrátil. Po dvou letech jsem se překonala a přijela k místu. Už z dálky co jsem dům viděla, se mi chtělo brečet a zároveň křičet ze strachu, ale musela jsem na tu past přijít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.