Chvilka na rozmyšlenou

25. května 2011 v 19:00 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Chvilka na rozmyšlenou
Život mi přináší radost, i smutek. Když se u mne projeví smutek, snažím se něčím zase veselým naladit. Jedna z mých oblíbených činností, když jsem byla malá, bylo rybaření. Vždy jsme vzali batohy, plavky, udice, jídlo a šli jsme. Na štěrku byl tak božský klid.
Kolem nás byly lesy a zarostlá tráva. Vždy jsme tam byli za jasného, větrného počasí. Bylo to tak nejlepší. Ze břehů na nás vál krásný, čerstvý vítr a malé vlnky nás chladily na nohou. Když si vzpomenu, jak to krásné mládí hřeje. Není vám špatně, netrápí vás žádná deprese, prostě zdraví k nezaplacení.
Teď s přibývajícími lety, je to těžší. Práce, povinnosti, a zdraví je v háji. Nikdo už se o vás nestará, ale vy se musíte starat o ty, co to velmi potřebují. Jsou to naši rodiče, kteří jsou už ze všeho slabí a potřebují tu péči nějak oplatit. Dělá mi to radost, a proto si dnes jako za dávných časů zajedu s mým tátou zarybařit. Je to tak skvělý pocit, být po tolika letech na stejném místě. Bylo to tam úžasné. Cítila jsem, jakoby se vrátil čas. Jakoby můj táta byl ještě mladík a já malé, nerozumné dítě.
Té představě se tu smějem, ale cítím se dobře. Díváme se na nebe a chystáme návnady s háčky. Jenže počasí se zhoršuje, proto to po hodině balíme. U vody platí výstraha. Začíná bouřka s nebezpečnými blesky, jenže všude kolem jsou plotky už zamknuty. Byli jsme až na druhé straně a přeběhnout přes plotek, jsme už nestihli. Hladina vody deštěm stoupala. Měla jsem navybranou. Buďto se někam skováme, nebo já přelezu přes plot a taťku nějak pomalu odtud dostanu, protože už nemá tolik síly přelézt tří metrový plot. Snažím se, jak jen to jde, ale nedaří se mi. Strašně to řeže a bolí. Celé ruce mám už odrané. Uplynuly už dvě hodiny a my se odtud ještě nedostali. Vzadu byla hráz, která se co nevidět přetrhne a já stale nevím, co vymyslet. Po kolena jsme měli už vodu a pršet nepřestalo. Hráz se přetrhla. Najednou vše šlo. Oba jsme se dostali k silnici. Nasedli jsme do auta a počítali s tím, že uniknem. Jenže? Auto nešlo nastartovat. Velká vlna vody z přehrady se hnala za námi. První minuty to byl horor, ale pak jsme nějak plavali k jedné zdi. Tam jsme se drželi a pár minut čekali, až voda trochu klesne. Zázrakem jsme vyvázli jen s nachlazením a modřinami. Dáváme si už větší pozor na počasí a nechodíme tak daleko mimo areál. Nyní si jen tak říkáme: ,, Když už jsme přežili povodeň zvládneme vše!´´
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.