Květen 2011

Hlasujte, která má povídka z uvedených se Vám nejvíce líbila a četla

27. května 2011 v 9:13 | Monika.K |  Vaše dotazy
Takže na výběr Vám dám prozatím 6. . Název povídky je přímý odkaz na ni, aby jste si ji mohli přečíst !
Hlasujte pro :





Dole v anketě hlasujtee♥

Připravuju...

26. května 2011 v 10:36 | Monika.K |  Zajímavosti
Takže už mám za sebou další tři povídky....
Názvy jsou následující:
Mezi palmami- příběh rodiny, jež jeli k moři na dovolenou a ikdyž se jim nic nestane, výlet skončí katastrofou
Nepříjemný večer- příběh malých dětí a záhady, které objevují v babiččině domě
Skála temnot- pověst o zlém králi, a poté událost, co se stala pár let po....


Přemýšlela jsem i napsát jeden román s názvem: ,,Bolestivé odloučení´´ ale prozatím to nechám tak...poslední dobou nemám nějak fantazii tak počkám až přijde zas...
Jinak ty tři názvy povídek viz. nahoře, tak ty časem přepíšu do pc a zveřejním zde. Budete prvními, kteří budou mít příležitost si je přečíst:)

Monika.K ♥

Krása v temných šatech

26. května 2011 v 8:48 | Monika.K |  Mé názory
Vždy jsem obdivovala styl, který není jak barbie nosit růžové a bílé věci, ale nosit vše záhadné a temné. Tímto myslím černou barvu. Mnoha z nás ji bere jen na pohřeb,ale uvědomte si, že tato barva bude vždy v módě. Je sexy, vždy se využije na pohřbech, uvítají ji metalisti/stky, gothic styly a i obyčejný člověk bez stylu.
Můj vkus na šaty je někdy poněkud šílený, ale nejvíce se mi zalíbily šaty ze stránky METALSHOP.CZ
Ukázka zde:

Jsou prostě kouzelné..

Dnešní den

26. května 2011 v 8:41 | Monika.K |  Mé názory
Ahoj všichni. Dneska, tedy alespoň u nás je krásný, jasný den. Slunce hřeje, vítr skoro žádný, jenže já jsem marod a nemůžu na slunce. Kdo by to čekal, začne teplo a já onemocním dokonce třikrát za sebou...nemůžu se dočkat až zas vyjdu ven na vzduch a dopíšu tu hromadu písemek ve škole:D
Když tak přemýšlím nad létem, dostala jsem šílenou chuť na meloun...no řekněte, kdo by neodolal...

Pokusím se v tomhle mém ,,teď´´ volném čase, přidát sem pár článků...kdyby Vám tu něco chybělo, okamžitě napište své nápady jak byste to tu vylepšili. Budu moc ráda. Přeji všem pěkný den.

Hudba mého života

26. května 2011 v 8:32 | Monika.K |  Hudba, kterou obbdivuju
Takže....nyní jsem založila rubriku, do které chci dát všechny písničky, které se mi moc líbí. Třeba jedna z nich bude také vaše oblíbená.
Pro začátek sem dám pár videoklipů.
Daniel Landa-Pozdrav z fronty

Z filmu zohan krycí jméno kadeřník- ma she ba ba
Metallica-Whiskey in the jar
Zdroj-youtube.com

Foceni před rokem, když se blížil podzim

25. května 2011 v 20:27 | Monika.K |  Fotím
Miluji tu nekonečnou krásu přírody...

Rubrika s dotazmi

25. května 2011 v 20:14 | Monika.K |  Vaše dotazy
Zde Vám dávám možnost projevit se a říci mi, co se Vám tu líbí a který příběh vás popřípadně zaujal...Za všechny komentáře Vám budu moc vděčná..jsem jen začátečník, tak snad to nebude tak zlé:)

Děkuji

Obrázek ze stránky google

Fotila jsem..opět:)

25. května 2011 v 19:51 | Monika.K |  Fotím

Moje kniha slepená jen po domácku:D

25. května 2011 v 19:50 | Monika.K |  Zajímavosti
Takto jsem to doma nějak slepila, jelikož nevím, zda by mi to někdo ve vydavatelství schválil a vydal....tak zatím vyrábím jen doma.

Zdravím své nové přátele na www.blog.cz

25. května 2011 v 19:39 | Monika.K |  Zajímavosti
Dnes jsem si založila tenhle blog, abych zde mohla dát všechny své díla. Doufám, že se Vám nějaké zalíbí a klidně pište jak se Vám co líbilo a velmi ráda se podívám i na Váš blog.....Zde je má fotografie, aby jste si nemysleli že jsem někdo, kdo se za někoho vydává...není tomu tak.

Zlomené srdce...zatím má poslední povídka

25. května 2011 v 19:22 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Zlomené srdce
Myslím, že právě odbíjela šestá hodina a já stála s hořkostí v ústech na nádraží. Byla jsem tam sama, protože člověk, na nějž jsem čekala, nepřišel. Byli jsme tak šťastný pár, tedy před měsícem se tomu dalo tak říct. A on? Zklamal. Lidé mi přijdou příliš vybíraví. Chtějí něco, co si ani sami nezaslouží a to mi přijde dost pokrytecké. Doufala jsem, že se jednou pro mne vrátí, ale vybral si tu špatnou. Byla to jeho bývalka, se kterou se ustavičně hádal. Za to já měla srdce na správném místě, ale on hleděl spíše po kráse. Přišlo mi, jako bych v tu chvíli byla snad ta nejošklivější, ale sama vím, že to tak není.
On člověk je totiž sám o sobě vyjímečný, a proto si nemusí na nic hrát. Ten prostě rád užíval, takže chtěl mít co nejvíce krásných dívek. Zato já taková nebyla. Chtěla jsem poznat kluka, se kterým mohu být navždy a společně s ním si života patřičně užít. Jenže stale jsem ho nenalezla. Roky utíkají tak rychle jako prudký, chladný déšť. I když jsem nešťastná a srdce mne bolí, stale věřím, že jednoho dne si pro mne někdo jako jsem já, přijde a zachrání mne z té velké propasti.
I kdyby Vám bylo tak do breku a nechtěli jste žít, nevzdávejte to, protože tím by, jste zničili tu krásu, která ve Vás je a každý den stojí za to žít.

Zlo nad vesnicí

25. května 2011 v 19:21 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Zlo nad vesnicí
Večerní říjen byl vyhlášen dnem jednoho svátku. Byl totiž Halloween. Pro někoho z nás obyčejný den a pro někoho Americká tradice, kde chodí děti v převlecích a maskách. Obyvatelé jedné vesnice však na něj začali věřit od tohoto dne.
Zrovna byla na kopci v kostele půlnoční mše. Uplynula asi tak hodina a stařenky šly se svícny domů. Samozřejmě ne sami. Byl to pochod, kde každý držel v ruce lampion a zpíval. Šly tak po cestě kolem polí a luk. Zrovna uprostřed byla jedna pěkná louka s altánkem, kam každý chodil odpočívat. Tu jak jdou, zahlédnou něco zvláštního vedle stromu. Vypadalo to jako nějaký černý flek, nebo stín.
Řekly, že stín vypadá úplně jinak, tak se rozhodly popojít blíž. Pomalu kráčely a čím více se přibližovaly, tím více se jim zdálo, že se to pohybuje.
Stály tak zhruba patnáct kroků od toho a tu se to jakoby otočí a stařenky vidí něco lesklého.
,,Budou to nejspíš listy, jež vlají na stromě´´ řekla jedna ze stařenek. Zvědavým stařenkám to ale přeci jen nedalo a šly blíže. Z lesklé věci jim došlo, že to byla kosa a ten černý flek byla smrtka.
Spousta z nich si říkala, kdo by na tohle věřil, ale v tom se to po nich ohnalo a seklo je to tou kosou.
Ráno tudy jel traktorista a na zemi uvidí ležet babičky.
Naštěstí byly živé, ale měly roztrhané oblečení.
,,Proč ?´´Klade si traktorista.V tu chvíli mu ještě vyděšené stařenky pověděli, co že se jim to stalo. Traktorista jim nevěřil, řekl, že nejspíš z té únavy měly vidiny a švihly sebou do křoví, a usnuly, jenže stařenky kývaly hlavou, že nemá pravdu, že to by jinak neviděly všechny. Jak se už nějak dopravily do vesnice, všem to povyprávěly a ti řekli, že nad vesnicí se ukázalo zlo, že to číhá všude a proto by si měly dávat větší pozor. Uplynul týden a traktorista řekl, že se rozhodl jednu noc orat na té louce a že ji tam opravdu zahlédl tu smrtku s kosou, ale stihl ji uniknout, ačkoliv se k němu prý přibližovala. Lidé se nehodlali kvůli tomu nějak trápit, protože smrt vlastně číhá na každého všude, proto tam jen večer už nechodili.

Zámek hrůzy, či štěstí?!

25. května 2011 v 19:21 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Zámek hrůzy či štěstí?!
Ve světě se vždy najde nějaká zvláštní vesnice, ale zároveň i temná? Taková se jen tak nenajde a právě o ní, vám něco povyprávím.
Byla jednou jedna malá vesnice, v níž nežili jen tak obyčejní a šťastní lidé. Turisté tam nejezdili, protože je na ní nic nezajímalo, ale to jen proto, že se nikoho nezeptali. V téhle vesnici totiž stál naproti kostela zámek, do něhož nikdo nechodil. Obyvatelé dělali, jakoby tam snad nikdy nebyl. Ve vesnici se totiž šířilo, že jeho majitel co zemřel, o sobě dává večer nějak vědět, ale jak? To už je raději nezajímá.
Do vesnice se přistěhovala knihovnice, kterou ten zámek jako jedinou zaujmul. Byla to optimistka. Věřila, že ve všem se skrývá něco dobrého, proto tedy požádala starostu, aby v něm mohla jednu noc přespat. Samozřejmě byla i hodně zvědavá.
Právě odbíjela sedmá hodina, a paní vcházela do zámku. Všude tolik prachu, obrazů, dlouhých chodeb, svícnů a jedno vysoké schodiště. Knihovnice vyšla ty schody, které ji zavedly do velké komnaty. Byla to knihovna, což ji velmi zajímalo.
Vzala si pár knih, zapálila v krbu, a četla si.
Byla to krásná díla. V jedné z nich dokonce něco stálo o tom zámku. Jak tak listovala plánkami zámku, objevila stranu, kde byl popis místností. Zjistila, že vedle knihovny je tajná místnost, které se říkalo ,,Taneční´´.Položila tedy knihu a šla dovnitř. Podívala se a místnost úplně jiná než na mapce.
Všude jen prach a igelit. ,,Tohle, že je ta slavná místnost? Zklamal jste mne pane barone ´´ řekla uraženě a šla zpět do knihovny. Blížila se půlnoc. Knihovnice už usíná vyčerpavostí a v tom se náhle ozve zvuk, jako když někdo uchopí kliku a chce otevřít dveře. Knihovnice se probere a řekne si, že jí nejspíš už ze všeho haraší, tak spí dál. O pět minut později se z taneční místnosti ozývá zajímavý zvuk. Knihovnice se opět vzbudí a začne nadávat. Řekne si, že už tam jde raději spát a alespoň bude mít vše pod kontrolou. Chce chytnout kliku, ale? Tu najednou uslyší hrát harfu. Hraje tak krásně a klidně, že knihovnici okamžitě uklidní. Ta poté otvírá dveře a vidí místnost úplně jinak, než byla předtím.
Žena hledá harfu, která hraje. Najednou uvidí pod jedním igelitem něco trčet, tak jej odkryje, a tam ta harfa. Jenže jakto, že už nehraje? A jakto, že hrála?
Nastalo ráno a knihovnice vychází ze zámku s harfou v ruce. Před zámkem stojí lidé a tleskají. ,,Vy jste živá´´ dodali.
Knihovnice jen zakroutí hlavou a řekne: ,,S dovolením jdu prodat harfu´´.
Uplynul týden a zjistilo se, že ta harfa má obrovskou cenu, tak z knihovnice se stane bohatá paní a navíc šťastná, protože jejím novým bydlištěm se stal právě ten zámek, který ji přivedl k bohatství.

Vzpomínka na bál

25. května 2011 v 19:19 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Vzpomínka na bál
Podle pořekadla vždy zvítězí ta pravá tvář, ale aby zvítězila, musí se teprve najít. Není snadné odhalit pravdu od fikce, každá totiž pod svou maskou skrývá tu pravou tvář.
A právě o maskách bude znít můj příběh.
Čas opět velmi rychle utíkal. Byl konec prosince a u nás právě tradice hlavního plesu masek. Po celý rok se tam každý těšil, jen ta cesta byla už dobrodružstvím.
Tenhle bál se totiž konal na osamělé hoře, kde na jejím vrcholu stál starý hrad s děsivými malbami.
Samozřejmě nikdo se nezalekl a šel dál. Před vchodem stál sluha s vázankou a v rukou držel šampaňské. Všechny nás jen vítal. Po vstupu do hradu vedla dlouhá chodba, ozdobena zapálenými svícny. Z povzdálí se jen linul krásný zvuk harfy, basy a zámeckého klavíru.
Z velkého sálu se táhla vůně skořice, meduňky a šampaňského. Sál byl doslova zaplněn lidmi. Stropy mu sahaly až k samotné věži a všude jen záře tisíce zapálených svícnů. Dámy měly krásné šaty s vlečkou a pánové barevná saka s pozlacenou mašlí. Ani ve snu by se nedalo říct, že je vevnitř někdo smutný. Radost a smích dočista vyzařovala z hradu. Celičkou noc se jen tančilo, radovalo, a zpívalo. Ach to byla nálada. Připadala jsem si jako v nějaké krásné pohádce.
Nyní když otevřu oči, vidím temnou, zaprášenou, prázdnou místnost. Stropy propadlé, chodby neprůchodné. Po hradu, co býval, mám už jen pouhé vzpomínky. Jsou to vzpomínky, na které člověk nezapomíná. Nejraději by lidé chtěli vrátit čas, a stát se opět tím dobrodruhem, ale holt život není věčný, ale měli bychom býti za něj vděční.

Význam smrti

25. května 2011 v 19:18 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Význam smrti
Stejně tak jako každá pohádka má konec, končí nějak i život. Pro někoho trest, pro někoho vysvobození. Stejně tak, jako každá baterie má svou lhůtu. Přestane fungovat.
Nic nevydrží nedotčené navždy. Život nám dává poznat jaké je to vlastně existovat, a jakmile je na hranici sil, usíná jako ta baterie do věčného spánku. Samozřejmě nikdo neví, jaké to je neexistovat, ale představte si, že je to úplně stejné, jako když večer tvrdě spíte a nezdá se vám sen, nebo si ho jen nevybavujete. Je to v celku pohoda, jste v klidu a nic vás neruší. Dejme tomu, že po tolika letech si tělo zaslouží odpočinek. Zkusím vám trošku přiblížit jaké to je.
V každém případě je to jen má představa. Vy můžete smrt vidět úplně jinak.
Dejme tomu, že žije jedno děvče, které natolik miluje život, že si nedokáže představit svou smrt. Někdy si to i tak živě představí, že chytne i záchvat. Ovšem existuje velká spousta takových lidí. Je to jen strach, strach z něčeho, o čem nevíte jaké to je. Přirozená reakce.
Dívka si užívá nadále a ejhle už je jí sedmdesát let. Znamenitý věk. V něm si tak říká:,, Vždyť já už neprožiju to, co jsem za ty roky viděla. Už mi zbývá tak maximálně deset let, možná víc, ale i to je málo. Naštěstí její přátelé ji přivedou na lepší myšlenky. Chodí na oslavy, hrají se s vnoučátky a cítí se stále jako zamlada. Přijde jim jako by se zastavil čas a je ještě čekal celý život před sebou. A tak to má být. Když si užíváte každé chvilky, je život velmi dlouhý a krásný.
Nyní je už žena mrtvá. Zapomněla na všechny tváře, které kdy viděla. Zapomněla i na to, jak vůbec ona vypadala, ale nic ji už netíží. Kdoví třeba svět dokáže i to co o něm nevíme. Třeba se narodíme z těch nových buněk znovu a ti co žili, žijí třeba i teď jen jako úplně jiní a jinak vypadající lidé. Řekněme si, že představ je mnoho, ale rozhodně stojí za to žít hodně dlouho. Jste pak velmi šťastní a není nad to, když vás někdo pořádně rozveselí. A víte co? Pokud si tohle vůbec čtete, zajděte se někam pobavit, vždyť lidé vás tak zbožňují, Krásný den přeji.

Voňavý vánek

25. května 2011 v 19:18 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Voňavý vánek
To, co nás okouzluje, nejsou jen představy, ale pouhá skutečnost té představy.
Každý kdo žil, žije a žít bude, nalezne jedno místo, které je pro něj nejkrásnější. Někdo si to neuzná, ale třeba je místo i ze snu, kde by chtěl i zůstat. Příroda nás fascinuje. Ikdyž dokáže být krutá, dokáže se vrátit do svých kolejí. Posloucháte rádi řeči o tomhle? Pokud ano, tak vás jistě mile překvapím.
Zapátráme do minulosti.
Táhlo mi na třináct let a já stále cítila samotu. Rodiče museli pracovat a sestra studovala v zahraničí. Bylo mi ouzko. Každý den po škole jsem chodívala na jedno pole. Lidé tam sadili brambory, starali se o úrodu a já se chodila učit vedle pole do takové zahrádky, obklopenou jabloňemi.
Ani si nedovedete představit, jak tam bylo nádherně. Brávala jsem si tam deku a ležela v trávě. Byl tam takový klid a jemný vítr, který mě hladil po vlasech. Člověk když je na takovém místě, nic jakoby nevnímá, přijde mu, že se mu to vše jen zdá. Řekla jsem si, že až budu velká, tak se na tomhle místě nechám oddat. Nebyla jsem jediná, co takhle uvažovala, protože za měsíc, jak jsem tam přišla, se zde konala svatba.
Vlečka nevěstiných šatů se krásně dotýkala květin a do toho pěkně vlála. Kolem sedělo na židlých pár lidí a ve předu stál ženich. Záviděla jsem jim. Viděla jsem totiž, jak bude vypadat má budoucnost, pokud se vše podaří. Jenže smůla i tak za mnou přišla. O něco později jsme se totiž z té malé vesničky přestěhovali do města a já byla od mého krásného místa vzdálena hodně daleko.
Abych na tu nádhernou zahradu nezapomněla, namalovala jsem si ji do sešitu i s přesnou cestou.
Roky utekly, a já dodělala střední. Řidičák jsem sice ještě neměla, ale měla aspoň peníze na cestu.
Rozhodla jsem se , že se na tu zahradu vydám. Tak strašně mi chyběla, že se to nedalo ani popsat.
Sláva! Přece jen jsem tu naši vesničku našla. První co bylo, tak jsem utíkala na to pole. Všechno vypadalo stejně. Přišlo mi to najednou jako včera, kdy jsem tam byla naposled a učila se ty primitivní látky. Ach jak to dětství je krásné, jsou na něj nejlepší vzpomínky.
Z dálky jsem už viděla tu malou cestičku, která vedla do zahrady. Nyní nastal ten oddychující pocit a stoupla jsem do trávy. Jak jsem pomaličku šla, tak jsem si připadala , jakoby mě ta zahrada zdravila. Kolem dokola mnou zavanul ten voňavý vánek květin. Uvědomila jsem si, že já a to místo patříme k sobě. Byla jsem ten nejšťastnější člověk na světě.
Vidíte co tak obyčejného a pouhého stačí člověku ke štěstí? Nevím, jestli se dívce splnil sen, a měla tam svatbu, ale vím, že i po smrti je šťastna.
Její velké přání totiž bylo, že až umře, aby ji pohřbili na tu krásnou, osamocenou zahradu.
Škoda jen, že život utíká tak rychle. Kdyby byl totiž delší, neplakal by celý svět.

Vidina v zoufalství

25. května 2011 v 19:17 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Vidina v zoufalství
Každý má svého patrona, co jej ochrání. Většinou je to jen obraz, amulet, nebo i samotný člověk. Dá se ale mít ho jen v mysli. Někoho neexistujícího a pro Vás tak dokonalého. Smutným chvílím se dá těžce uniknout, ale někdy se dají ovládnout vůlí.
Povím Vám příběh, jenž není skutečný, ale zato ohromující.
Nastal větrný den. Byl to den, kdy nás to doslova nutilo ani nevycházet ven. Pekla jsem jablečný závin, můj oblíbený moučník. Děti jsem neměla, jelikož manžel brzy zemřel a já neměla nikoho, kdo by byl ke mně alespoň trochu hoden.
Každým dnem před setměním jsem se procházela po našich polích za domem. Milovala jsem ten čistý vzduch a také svěží vánek. To dnes mi počasí bohužel nepřeje. Vidím jen, jak se v dáli víří listí. Nedá se ani říci, že mám dům, ale jen takovou malou, útulnou chaloupku. Jsem tu sama. Mou každodenní povinností je jít do práce a poté uklidit domácnost. Nejsem ani unavena, ba naopak energie mám na rozdávání. Jen to ticho, by nemuselo být pořád. Občas pletu ponožky či čepice, anebo si jen tak předčítám nějakou knihu.
Vítr ustal. Kamna hřejí, proto bych ráda načerpala energii na čerstvém vzduchu. Jdu se tedy na chvíli projít. Podél lesa vede malá cestička a napravo od ní je už louka.
Něco v dáli vidím. Vypadá to jako malý človíček. Jdu tedy dál a dál, až jsem zde. V trávě si hraje chlapec. Má blonďaté vlásky a krásné modré oči. Zeptám se jen ze zvědavosti: ,,Chlapče, copak tebe pustí za humny v tuhle dobu? ´´ Chlapec se na mne usměje a poví mi tichým hlasem: ,,Přišel jsem Tě rozveselit.´´ S údivem se dívám, proč by mi chtělo dělat společnost malé dítě, které není ani v zimě teple oblečeno a vypadá na to, že ho rodiče nejspíš hledají. Vlídně chlapci poděkuji a odpovím: ,,Tak tedy dobrá, ale je tu velká zima. Ukážeš mi cestu k tvému domu?´´ ,,Jistě´´ odpoví nadšeně. ,,Půjdeme pořád rovně.´´ Za necelých pět minut jsme tam. Vždyť ten dům nemá okna a ani dveře. Je jak opuštěn. Vevnitř nikdo není, je tam prázdno. Vezmu chlapce ke mně domů, uvařím mu čaj a podám jablečný závin. Na jednu stranu jsem byla zoufalá a na druhou šťastná. Nebyla jsem sama. Uplynulo pár dnů a přišel mi, jako by byl snad můj syn. Jako bych ho někdy držela v náručí a šeptala mu, jak moc ho mám ráda.
Bylo mi báječně. Každý den jsme si kreslili, četli, pekli nějakou buchtu. Přišlo mi to, jako velké štěstí. O vesnici dále jsem měla babičku. Chtěla jsem jí už konečně ukázat to zlaté dítě. Přišla tedy ke mně, usadila se a řekla: ,,A kde že je náš chlapec?´´ Zasměji se a řeknu: ,,Babičko, no přeci zde! Drží Vás za ruce.´´ Babička obrátila oči v sloup a podívala se, jako by se jí zhroutil svět. Zeptám se: ,,Vy nic nevidíte?´´ a babička smutně: ,,Moje milá, držíš rukou židli.´´ Pomalu jsem se podívala a opravdu to byla jen prázdná židle. Byl ve mně hrozný pocit. Chlapec byl stále se mnou. Jenže jakmile někdo přišel, zmizel, jako by se po něm zem slehla. Zjistila jsem, že je to vše jen má fantazie. Vidina, která nikdy nebude odhalena. Je stále se mnou, ale přitom není. Ode dne, kdy jsem ho spatřila, se vše změnilo. Připadám si, jako mrtvá, ale přitom tak neskutečně šťastná a živá.
Zde jste směli vidět příběh zoufalé ženy, jenž na tom nebyla psychicky dobře, ale chtěla jsem ukázat jen jednu věc. I když už nic nemáte a jste sami, vždy jde najít cesta z toho zoufalého tunelu ven. Stačí jen myslet na jiné věci, které by jste si opravdu přáli. Vím, že už nebudete sami. Vždy budou lidé, kteří Vám rádi pomůžou.

Věznice

25. května 2011 v 19:17 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Věznice
Bez problémů není život, ale pokud je jich více, stojí za nic. Hlavním problémem lidí jsou vztahy. Díky nim, se totiž můžeme ocitnout úplně někde jinde.
Psal se leden 2596. Všude vládl klid. Byla to podivná chvíle. V soudní síni vládl chaos. Bylo hodně protestací kvůli velkému počtu odsouzenců s nevinností.
Vězňové doslova trhali zámky ze dveří. Za každou cenu chtěli uniknout tomu zlému osudu. V celém státu začalo vládnout zoufalství. Bylo velké přelidnění lidí, a stát chtěl polovinu z nich bezdůvodně zabít. Bohužel mezi odsouzené patřili i studenti a děti. Jedním z nich byl právě 15tiletý hoch, kterého čekala střední škola. Jediné co každý den ráno směl slyšet je zvuk bubnů a pak ten strašný klid.
Věděl, že jednoho dne přijde řada na něj, ale on nechtěl. Pořád doufal v to, že vše jednou skončí a bude žít šťastně až do konce. Ale? Tomu zlému dnu přeci jen neuniknul. Bylo ráno šest hodin. Doba, kdy chlapec ležel na lůžku a kreslil na zeď srdce. V tu chvíli uslyšel ten strašný zvuk odemykajících dveří. Věděl, že si jdou už pro něj, a že dnes zemře. Jak jej táhli připoutaného po chodbě, chlapec brečel a křičel o pomoc. Vězni v celích mu neměli jak pomoci. Jen se křížkovali a křičeli na něj, ať něco vymyslí. Mohl sebou smýkat, jakou jen silou chtěl, stejně věděl, že to nestačí. Za necelou minutu už stál před šibenicí. Kolem viděl stát řady vojáků, v oknech plačící lidi, a nahoře na obloze krásný svit slunce. Ve větru cítil tu čerstvost teplého dne. Na zemi viděl uschlé listí a před sebou schody vedoucí k jeho poslednímu místu, na němž bude stát. Vyšel nahoru a díval se po zdích. Byly tak vysoké, že by jej nikdo nemohl přelézt. V očích měl slzy a smutně se podíval na jednoho vojáka stojícího proti němu. Zahalený voják se na něj podíval a začal slzet. Měl něco zvláštního v očích, co chlapce uklidňovalo.
Chlapci nasadili lano na krk a pevně přitáhli. Nadzvedli jej a dali na stoličku. Všichni stihli, a čekali, co bude dál. V tu chvíli ten voják, na nějž se chlapec díval, vytáhnul zbraň a začal po katech střílet. Utíkal pro chlapce a odříznul jej od lana. Vzal ho za ruce a pomohl mu přes zeď. Nyní utíkal a házel k vězňům klíče. Admirálové byli tolik v šoku, že jen zůstali stát a nestíhali ani vnímat, co se děje. Všichni vězňové utekli ze žaláří a poházeli do dvora granáty. Všichni lidé byli zachráněni. Říká se, že ti co je popravovali, vevnitř zahynuli mezi výbuchy z granátů. Od té doby byla věznice zamčena a nikdo do ní nesměl. Za vylekaným chlapcem, jenž seděl za zdí, přiběhl jeho zachránce a sundal si maskování. Chlapec v tu chvíli nevěřil vlastním očím. Byla to dívka, co jej zachránila. Převlékla se za vojáka a vtrhla do věznice. Věděla, že pověsti se budou povídat o nějaké vojákovi a ona bude od všech činů osvobozena.
Řekla mu, že by jí nevadilo, kdyby zemřela, že když už jednou žije, udělá vše pro to, aby zachránila ty, kteří za nic nemůžou. Také se přiznala, že už ho pár dnů sleduje a zamilovala se do něho. Chlapec se dojetím usmál a pořádně ji objal a políbil. Jeho sen se mu splnil, žil totiž šťastně se svou láskou, dětmi i celou rodinou.
Všechny problémy se vždy dají vyřešit, jen musíme přijít na to jak.

Touha větší než láska

25. května 2011 v 19:16 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Touha větší než láska
Když otevřete oči, vidíte to, co je bohužel realitou. Proč to bohužel? Protože nejhorší je, spatřit něco, co Vám naprosto a rychle zničí celý život. Zde Vám jen ukáži, co může být jedním, zcela obyčejným důkazem.
Večer byl černý, jako by se mělo něco stát. Seděla jsem u televise a snažila se tu náladu zničit filmem. Avšak nikoliv. Můj snoubenec byl opět někde s kamarády. Až jsem usínala, přišel domů a hodil po mě obálku. Otevřela jsem ji a tam byl zájezd pro dva do Austrálie. Vůbec jsem to nepochopila, proto jsem se zeptala, proč utrácí před svatbou peníze do dovolené, kterou můžeme mít přeci po svatbě? Řekl mi, že to dostal jako dar od svých přátel a že je čas na relax, abychom alespoň na chvíli hodily starosti za hlavu. Za dva dny jsme odletěli. Bylo tam opravdu nádherně. V hotelu jsme měli I výřivku a pláž od hotelu byla jen přes branku. Koupat jsme se mohli, kdy se nám zachtělo. Přeci jenom jsme měli radši tu klasiku, jako je válení v posteli při svíčkách. Tento zájezd ještě vice upevnil náš vztah. Řekli jsme si z očí do očí jak moc se milujeme, a jak bez sebe nemůžeme žít.
Když nastal večer, šla jsem se projít po pláži. V dálce spatřím někoho ležet ve vodě. Rychle utíkám a podívám se kdo to je a zda žije. Je to jedna dívka z letadla. Celá se třese a pláče. Vysleču si okamžitě svetr a přikryju ji. Zeptám se, co ji trápí a ona mi odpoví: ,, Už nechci být sama.´´ Ještě nic neztihnu říct a už přibíhá můj snoubenec a snaží se pomoci. Řekne mi, ať jdu do hotelu, že ji zatím zanese za její rodinou. Já samozřejmě souhlasím a se slzami v očích, kvůli té nešťastné dívence odcházím na pokoj.
Je devět večer. Začíná se ochlazovat. Můj snoubenec stale nikde není. Jdu na balkon a co na pláži nevidím. Můj snoubenec sedí v písku a drží ji kolem pasu. Má žárlivost pomalu ale jistě už začíná přesahovat mezí, ale jelikož jsem tolerantní v klidu jdu za nimi. Už jsem u nich a zeptám se klidným hlasem: ,, Už je to lepší? Pojď s námi navařím něco dobrého na večeři.´´ Co se stalo, že najednou utekla? Tentokráte s jinými slzami v očích se zeptám: ,, Prosímtě, co se tu děje?´´ A můj snoubenec mi oznámí, že se s ní na pláži pomiloval. S rozzuřeností mu dám pěstí a utíkám do pokoje. Celou noc mi klepal na dveře a tvrdil, že se z nich stali jen přátelé. Je to nepředstavitelný hajzl! Ráno jsem mu nachystala snídani a šla ho zavolat a usmířit se. Prominout mu takovou věc, to dokáže asi jen opravdu trpělivý člověk. Otvírám dveře od pokoje a najdu ho, jak leží na té mrše a líbá ji na krku. Začala jsem křičet! Nevěděla jsem, co dělat. Jestli vzíti do rukou nůž a probodnout si hrdlo, a nebo balit kufry.
S bolestmi jsem padala k zemi. Nemohla jsem mluvit a nemohla jsem dýchat. Tím šokem jsem se chytla kliky a otevřela svůj pokoj. Ani nevím, jestli jsem si sbalila všechny mé věci, ale myslím, že v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Zaplatila jsem na recepci a rychle odletěla zpět domů. Neposlal mi ani jeden vzkaz. Když jsem ho za měsíc potkala, byl kupovat kytici růží. Ani mne nepozdravil. Dělal jen, že mě nezná. Šla jsem k jeho nejlepšímu kamarádovy a řekla mu, co se stalo. Dva dny na to, jsem četla noviny a zjistila, že ho zastřelil. Ve vězení jsem se ho ptala: ,, Proč? Copak on stál za tohle?!´´ A on mi řekl, ž eta dívka s kterou mě podvedl je jeho sestra, že už delší dobu pozoroval mého snoubence a ji, jak se na sebe usmívají, ale nedokázal nic jemu, ani své sestře říct. A mě? Už vůbec ne…
Už ho nepovažoval za svého přítele a tím že ho zabil, ublížil jeho sestře tak, jak ona ublížila mě. Což myslím, že je něco úplně jiného a horšího.
Je lepší vztah ukončit, když už dotyčnou nebo dotyčného nemilujete, než nechat mu a všem kolem ublížit ještě víc.

Šperk nebo život

25. května 2011 v 19:15 | Monika.K |  Všechny mé příběhy
Šperk nebo život
Každý se snaží za jakoukoliv cenu přežít, ale málokdy k tomu potřebuje náhodu.
Byl duben a já se sestrami a naší milovanou matkou bydlela na chudém statku. Peněz moc nebylo, proto se kradlo, kde jen to šlo. Uživili jsme se celkem slušně, jen kdyby k nám občas nezavítali loupežníci. Byli to zlí lidé, kteří neměli ani trochu soucitu, ale později jsem přišla na to, že ani trochu rozumu.
Vždy k nám přišli, zamkli nás ve sklepě a sebrali všechny naše šperky, jídlo a peníze. Nyní jsem si řekla, že už to tak prostě nenechám. Jsem sice nejmladší, ale pořád to neznamená, že nemám rozum.
Dnes k nám opět přišli a já je uvítala kameny. Házela jsem jim je po hlavě, po tváři, a všude kde se dalo trefit. Nebála jsem se jich, proto jsem jim dala ještě pár ran pěstí. Docela se mě lekli, proto rychle utekli, nebo zůstali ležet. Čekala jsem, že si přivedou posilu, protože jak je znám, tak si nenechají nic líbit, takže jakmile se přiblížili, začala jsem utíkat nahoru na louku. Potřebovala jsem je vylákat od našeho domu. Jediné co je v tu chvíli zajímalo, jsem byla já.
Stříleli po mě zbraněmi, házeli nožem, ale byli příliš pomalý. Rozhodla jsem se tak, že buď zemřu já, nebo oni. Běžela jsem do sadu jabloní a tam si s nimi pohrála na schovávanou. Za boha se nemohli trefit. IQ měli malé a byli staří, tak síly ubývali, ale nevzdali to. Za chvíli se mi podařilo vylákat je do lesa k malému jezírku. Začala jsem se s nimi prát, aby spadli do vody. Věděla jsem, že jezírko je dost hluboké, a oni neumějí plavat. Myslela jsem, že mám vyhráno, jenže tu v tom se vynořili další a ještě k tomu na koních. Jednoho jsem bouchla a dala si jeho oblečení. Pak se mi nějak podařilo zapadnout mezi ně. Vypadalo to, že jsem jim zmizela, ale přitom jsem dělala jednoho z nich, a poslouchala jejich plány. Říkali, že mě musejí ještě do večera najít a že mě chtějí živou. Věděli totiž, že umím skvěle plavat i potápět se. Mluvili o nějakém pokladu, ukrytém na dně jezírka. Přece jen mi to nedalo, řekla jsem:,, Hoši, ale já se naučil plavat. Zkoušel jsem to celou noc, já vám to vytáhnu.´´
Hleděli na mě jak na boha a začali se radovat. Tak tedy jsem skočila do vody a hledala ten jejich poklad. Jsem už u dna a najednou spatřím skutečně nějakou truhlu. Uchopím ji, a vytáhnu ven. Po vynoření mě jejich nadřízený jmenuje Loupežnickým lovičem, a začne po truhle skákat, a dělat vše, aby ji rozbil. Za nějakou hodinu se mu to podaří, a vevnitř je jen kus hadry. Nedá mi to a začnu se strašně smát.
Loupežník odvolá naštváním, co řekl, když mne jmenoval, a dodá:,, Najděte tu holku!´´
Zatímco se všichni rozeběhnou, tak šáhnu po tom hadru, co je uvnitř truhly. V tu chvíli hadru protřepu a ucítím, že z ní něco cinkavého vypadlo. Podívám se do hlíny a tam řetízek s obrovským diamantem. Nemůžu věřit svým očím, a strčím ho do kapsy. Poté se snažím najít loupežníky a řeknu jim, že jsem dívku zabil. Ti samozřejmě opět vykulí oči a chtějí vidět místo, a já jim ukážu jezírko, v němž plave nějaký kus šatů.
Ti tomu uvěří, řeknou, že jsem skvělý chlap a odejdou to oslavit. Přitom stačilo tak málo. Jen hodit do vody své šaty, co leželi schovány v křoví. Nyní ihned utíkám domů a oznámím, že se stěhujeme do města. Máma a sestry nechápou, tak jim vše řeknu a ukážu řetízek. Po nějaké době bydlíme už v luxusu, užíváme si peněz a diamant s řetízkem je prodán muzeu, kterému jsem ho vydražila za dvacet milionů.
Loupežnici si někde zbaběle chodí po lese, a mi máme už klid.